Zimní hattrick na Galerii Ganku - vzpomínky na rok 1989

Článek vložen 5.3.2026

Je sobota, 4. února 1989, půl druhé ráno. Přijíždíme s Martinem Koropeckým a Mirkem Sladkovským do Popradu. První električkou přejíždíme na zastávku Popradské Pleso a pak pěšky nahoru na chatu. Zatímco Martin budí Láďu Žákovského, vyzvedávám si u kuchařky Lenky batoh, který jsem si zde nechal minulý týden. Láďa je tady sám a nakonec se rozhodne jít s námi na Galérku.

Pod stěnou jsme po sedmé hodině, vaříme čaj a přebalujeme věci. Za čtvrt hodiny přichází Láďa a jsme tedy dvě dvojky. O půl deváté nastupujeme do Orlowského cesty. Na prvních délkách se teprve rozlézám, skálu jsem měl pod rukama naposledy někdy minulý rok. Lezení je krásné, stejně tak i počasí. Obloha je vymetená, bez jediného mráčku. Teplota se pohybuje určitě okolo nuly. Na začátku šesté délky jsme s Mirkem svědky nepříjemné události. Zatímco dolézáme dvojku z Košic, která jde před námi, přichází Martin k první věžičce na páté délce. Oba dva na něj koukáme a sledujeme jeho pohyby. V okamžiku, kdy se chytne oběma rukama za velký balvan, sklouzne i s ním a ztrácí se nám z dohledu. Slyšíme Martinův křik a obrovský rachot padajícího kamení. Chvíli nehnutě stojíme a nejsme schopni slova. Pak Mirek volá na Martina. Nikdo se však neozývá. Myslím si, že to bude dobré, lezeme totiž na dvojitém laně a vůbec si nepřipouštím, že by Martina alespoň jedno nezachytilo. Za nějakou dobu vidíme Láďu. Po dvacetimetrovém pádu Martina zachytil. Padající kamení však naseklo u konce obě lana.

Pokračujeme všichni dál ve výstupu. Nejhorší úsek je asi na "knihou". Zaledněný pilíř a pak žlábkem se přechází na skalnaté stupně. Čeho se dotknu je polito glazurou. Tuhle část výstupu bych nazval "skalní taneček". Tancuji totiž po malých, nezaledněných stupech a trnu, kdy mi uklouznou nohy a skončímpár metrů níž. V šest hodin stojíme na okraji Galérky. Rychle balíme lana a scházíme směrem do Kačací doliny. Pak traverzujeme stěnu a snažíme se sejít na Pustou lávku. I teď mámě štěstí, protože v sestupu někdo před námi natáhl 150 metrový slaňák. V bivaku vaříme dobrou večeři a hodně čaje...

Ráno se probudíme až okolo osmé hodiny. Bivak pod Galérkou byl výborný a spali jsme jako dudci. Mirek s Láďou se dnes vracejí domů a já s Martinem se chystáme na Studničkovu cestu. S "Korákem" lezu strašně rád. Ovšem nevím, jestli on se mnou taky. Před pár lety jsme spolu vylezli v zimě Superdirettissimu Malého Kežmarského štítu. Některé úseky mně připadaly jako převislé suťoviště, kde jednotlivé balvany jsou spojené maltou. Upřímně jsem se divil, že to ještě nespadlo. Tehdy jsem Martina začal "brát".. I letos má vylezené těžké a hodnotné cesty, mohl by mu je závidětleckterý člen krajského výběru - někteří dokonce v letošní zimě nevylezli vůbec nic. Ke snídani jsme si dnes dopřáli smažená vajíčka na anglické slanině a jugoslávský puding, který měl tak odpudivou chuť, že ho nikdo nechtěl jíst. Prostě jenom pozlátko...

Pozdě, až o půl desáté, nastupujeme. Vidina možného bivaku ve stěně nás žene dopředu. Před námi je dvojka, která bivakovala někde mezi druhým a třetím stanovištěm. Doháníme je na čtvrté délce a na páté předbíháme. Tady už lezu v papučkách a bez rukavic, neboť rychlost má přednost. Snažím se o čisté lezení, dokonce převislou spáru zvládám ve stylu OS. Nejkrásnější, ale i nejtěžší jsou další délky. Stále se snažíme o rychlé lezení, proto maximálně využíváme stoperů, čoků a hexentrů. Na předposlední délce, kdy už notně fouká vítr, mně začínají mrznout prsty. Roztáčím si ruce, ale pomáhá to jen na chvíli. Některé kroky dělám na doraz, z prstů mám "kolíky" a ztrácím cit. Na okraji Galérie Ganku jsme o o půl páté. Máme oba velkou radost. Nejen z toho, že jsme cestu tak rychle vylezli, ale hlavně proto, žer jsme ani nepotřebovali kladivo... Byla to jedna z nejkrásnějších cest, jakou jsem kdy v Tatrách vylezl.

Scházíme jako včera. Dnes máme výhodu světla. Martin využívá slaňák a já scházím. Docela to jde. Když dojdu pod stěnu, Martin ještě slaňuje. Křičím na něj, kde se zapomněl. Spadla mu slaňovací osma... Pod Galérkou se ohlédnu, dvojka z Ostravy dolézá poslední délku. Večer v bivaku dvě hodiny vaříme. Nejdřív čaj, k tomu chleba s máslem a jahodovou marmeládou, pak bramborovou kaši s uzeným masem a polévku ze sáčku. Jako zákusek vychutnáváme jablko. Je osm hodin a ještě se nám nechce spát. Martin vytahuje z batohu minulý týden koupené pohlednice a píše svým drahým. Inu, v ruchu civilizace se těžko hledá chvilka... Okamžik na něj koukám a pak si vzpomenu na časopis Čtení, o němž se dnes zmiňoval. Včera si ho prý četl během výstupu, když jsme museli čekat na kluky z Košic až kousek popolezou. Vytahuje ho z batohu a doporučuje mi článek "Zakázané ovoce". Začíná otázkou - co je sexuologie? Pár myšlenek je velice zajímavých. Třeba - ale ne! Zájemci nechť se vzdělají ve Čtení č. 2 z letošního roku. Nebudeme tady přece rozebírat téma, které patří odborníkům. Po deváté jdeme oba spát. Sněží a fouká vítr.

Ráno je zamračené, už sice nesněží, ale tak ideální jako včera to není. Napadlo několik centimetrů sněhu. Něco vaříme a pak rychle na komín Lapiňského. Stejně jako včera jdeme trochu později. Začátek jsem nezvládl a vracím se. Raději víc vlevo. Místo čtyř délek jsme vytáhli dvě a jsme pod pětkovým koutem. V plastikáčích bych se moc trápil, takže vytáhnu bačkory a vyprašuji. Krásná lezenice kolmým koutem a pak áčko. Zkouším čistě, ale dnes z toho nic nebude. Už jsem utahaný a předchozí dny jsou znát. Závěrečné délky jsou nekonečné. Na jednom stanovišti nacházím karabinu se smyčkou., takže i v materiálu jsme aktivní. Výstup končíme ve čtyři hodiny odpoledne - tedy šest a půl hodiny lezení. S Martinem jsme se hned dohodli, že ještě dnes odjedeme z Tater. V bivaku jsme za hodinu, hodinu se taky balíme a vaříme. Za další hodinu jsme v sedle Váhy a stejně dlouho nám trvá cesta na Popradské. Žízeň zaháníme pivem.

O půl deváté odcházíme na električku. Podle mých digitálek přicházíme jen o dvě minuty později. Električku jsme však neslyšeli - jela či nejela? Čekáme deset minut a nic. Že bychom měli nakonec smůlu? Ne, to není možné. Když už jsme měli tolik štěstí, nemůže nás přece teď opustit! V tom vidím světla auta a běžím k silnici. Napadá mě přísloví "líná huba holé neštěstí" nebo taky "člověk se musí vyznat v každé situaci". Mávám rukama, auto zastavuje - policajti! Slušně pozdravím a položím otázku: "Nemohli byste nás vzít do Smokovce? Ujela nám totiž električka." Za chvíli už máme batohy v kufru a ujíždíme vesele do Smokovce. Nechápu, proč jsou někomu příslušníci VB nesympatičtí...

Bóža

.