Někdy začátkem srpna mě oslovil Bóža, zda bych neměl zájem zúčastnit se oddílové akce do Itálie. Cíl - nejvyšší vrchol Grajských Alp, čtyřtisícová hora Gran Paradiso - 4 065 m, ve stejnojmenném národním parku v regionu Valle de Aosta. Výzva to byla veliká, ale dva roky nečinnosti si na mém těle vybraly daň a do odjezdu asi měsíc na přípravu. Vidina, že opět spatřím své oblíbené Alpy, divoké bystřiny vytékající z ledovců, bizarní skalní útvary a jistá dávka dobrodružství, byla velmi lákavá.
Tak jsme 3. září vyrazili, bylo nás celkem šest. Po krásné dálnici do Rakouska (která bohužel končí u Mikulova), Německem, kouskem Švýcarska a za tmy jsme v Itálii. Na malém odpočívadle, kde bylo dokonce i WC, se rozhodujeme bivakovat. Noc je vlahá, hvězdy svítí jako lampiony, tak proč stavět stany. Ráno je trochu "vlhké" vlivem rosy, krátká snídaně a pokračujeme směr město Aosta. Odkud po horské silnici až k jejímu konci na parkoviště. Tam se převlékneme do "sportovního" a s plnou polní vyrážíme na chatu Vittorio Emanuele 2 735 m, tam máme zajištěný nocleh, večeři a snídani. Obsluhují nás mladí Nepálci, velmi milí a přívětiví lidé zvyklí na vysoké nadmořské výšky, kde se kyslíku začíná nedostávat.
Budíček ráno ve čtyři, snídaně připravena před pátou formou švédského stolu, za tmy jen na čelovky a svitu měsíce začínáme s výstupem. Cesta je hodně členitá, jde to pomalu, mrzne. Vycházející slunce a nádherné výhledy nás naplňují dobrou náladou. Při vstupu na ledovec se navážeme na lano a pokračujeme v mačkách. Obezřetnost je namístě, trhliny v ledovci jsou zrádné. Těsně před vrcholem je velký odtrh, přes který je položen hliníkový žebřík. Přechod přes něj je bobříkem odvahy. Potom ještě krátký výstup po skále - dolů se raději nedívat a jsme na vrcholu hory Gran Paradisa! Objímám krásnou bílou sochu Madony, která vrchol zdobí, pár fotek a hajdy dolů. Vlajku obce Žabčice vztyčuji až dole na chatě, na vrcholu jsem neměl odvahu a ani prostor. Mrznoucí mlha a vítr si vybírají daň na mém nosu, lehce omrzl. Jsem sice rád, že jsem to dokázal, ale cesta dolů bude ještě hodně náročná. Musíme sestoupit zhruba 2 000 výškových metrů. Znovu přes hliníkový žebřík. Pak opatrně po ledovci plným hlubokých trhlin. V jednom místě byl dřevěný mostek, kde jsem nedohlédl na dno. Raději se nedívat... Pak až na chatu, potom dalších 1 000 výškových metrů dolů do kempu. Po deváté hodině večer stavíme stany, vzájemná gratulace, malá oslava a zasloužený odpočinek.
Ráno se přesunujeme k jezeru Lago di Garda. Dvě krásné ferraty v okolí, vynikající italská zmrzlina, v pizzerii zblajzneme šest druhů pizzi, každou jinou. Prostě samé příjemnosti.
Kvůli zhoršujícímu se počasí vzdáváme nejtěžší ferratu v oblasti s názvem Rino Pisetta a už za deště se vydáváme přes Rakousko domů. "Dobrá příprava, pevná vůle, stanovení cílů, odhodlání a houževnatost ve spojení s dobrým vůdcem přináší úspěch." Tato myšlenka se může vždycky hodit...
Zdeněk Janek
