Už několik měsíců mě Bóža uhání o krátký článek o mém lezení, přes moje námitky, že se nejedná o nic zajímavého, mě nakonec přesvědčil, že to, že lezu už takřka 50 let by mohlo být bráno alespoň jako kuriozita.

A skutečně, svoji první cestu, kterou jsem vylezl už v rocě 1976 kdy mi bylo 20 roků, si velmi dobře pamatuji. Byly to Schody na Drátníku v zimních podmínkách, zážitek, který mě neodradil, ale naopak povzbudil k další činnosti, která trvá dodnes. Nikdy jsem nelezl žádné extrémy, jako výmluvu můžu uvést, že 45 let je mojí spolulezkyní manželka Františka. O tom, že je to výmluva svědčí to že se takřka nestalo, že by nevylezla něco co mi podařilo vylézt na prvním konci lana. Nikdy jsem nelezl na hraně, můj jediný dlouhý pád (dělám vše pro to aby jediným i zůstal) mi byl dostatečným varováním a taky možná důvodem, že až na omrzliny ze zimních Tater jsem neprodělal žádné zranění, které by mě dnes významněji limitovalo.

V současnosti je nám s manželkou dohromady 135 let a stále se snažíme několikrát ročně vyrazit do skal na Vysočinu a do Jeseníků, na naše nejoblíbenější terény. Ještě před pár lety jsme se snažili vrátit do skal, kde jsme lozili hlavně v devadesátkách, ale cesty které byly lozitelné před lety nám neposkytovaly takovou pohodu a proto jsou naše aktivity omezeny hlavně na Drátník, 4 Palice, Rabštejn a podobné terény.

Na rozdíl od Františky, které stačí k udržení takřka stálé výkonnosti jenom obyčejné aktivity na zahradě proložené lehkým cvičením a jízdou na kole, já musím přípravě přece jenom věnovat více času a úsilí. Vedle jízdy na kole (cca 7000km ročně), chodím na malou lezeckou stěnu (20m2), kterou jsem si nechal postavit a kterou maximálně využívám a to hlavně před tím když jedeme na skály. Bez této stěny si nedovedu představit, že bych si mohl lezení ještě užívat.

Lezení v tomto věku mám několik výhod, ale bohužel vzpomenout si mohu snad jen na to, že si můžeme vybrat termín k lezení kdy je ve skalách nejmíň lidí, a tak se často stává, že jsme ve skalách sami. Naopak nevýhodou je, že se brzy unavím, naštěstí se mi zatím daří rychle zregenerovat a tak můžeme lozit i několik dní za sebou.

Lezení nebereme jenom jako způsob jak se udržet fit i ve vyšším věku, ale jako možnost prožít krásné chvíle v nádherné přírodě a načerpat chuť a síly do dalšího života.

Přeji všem kolegům lezcům a lezkyním ať vám lezení vydrží co nejdéle a ať je vám stálou inspirací a potěšením. Nemusíte lozit v extrémech, i lehčí terén vám může poskytnout krásné zážitky po celý život.

Tonda Zlínský