Je poslední den v březnu. Sedím v letadle a začínám si uvědomovat, že se začíná plnit jeden z dalších snů, dotknout se nejvyššího pohoří světa. Ano, letíme směrem Kathmandu, do hlavního města země tísíce bohů, kde strávíme tři týdny. Je nás pět. Celkem rychlá akce, málo času na rozmyšlenou. Touha zvítězila nad ostatním "spotřebním" světem – „Peníze budou, my nebudeme“. Tak jedem.
Příletem do hlavního města začíná období kontrol a papírů, které byly neodmyslitelné i tam v horách. Kontroly a povolení. Naštěstí jsme měli vše domluveno s naším kamarádem a průvodcem Bhimem, který se již dopředu postaral o všechno a s úsměvem na tváři a čtyřmi nosiči nás vřele přivítal na letišti. Dvě noci v Kathmandu, z důvodu vydání permitů nejen na trek kolem Manaslu, ale hlavně na Larkya Peak (6249 m). Ano, rozhodli jsme se zkusit vylézt na šestitisícovku. O Kathmandu se rozepisovat nebudu. Město plné historie, ale zároveň i odpadků. Ráno jsme terénním autem vyrazili na 10 hodinovou jízdu směr Machhakhola - ubytovat se, pojíst, přenocovat. Další den vyrážíme z nadmořské výšky 900 m na čtrnáctidenní trek a dobrodružství. Okruh kolem osmé nejvyšší hory světa – Manaslu (8156 m) vede proti proudu řeky Buri Gandakí a dále dnes ještě méně navštěvovaným tibetským pohraničím. Trasa překonává pětitisícové sedlo Larkya Pass.
V nižších nadmořských výškách obdivujeme spoustu rododendronů, upravená políčka, kde mnohdy lze spatřit jedince makaků. Míjíme řadu nádherných vodopádů, zařezaná údolí překonáváme pomocí mnoha lanových mostů. Karavany mul a nosičů potkáváme každý den. S obdivem jsme sledovali nosiče, kdy každý nesl na rameni pětimetrovou silnostěnnou trubku (dle našich výpočtů cca 50 kg). Se stoupající nadmořskou výškou se častěji objevují modlitební zdi mani, čorteny, praporky. Několikrát denně použijeme pozdrav Namaste. Vzhled a oblečení zdejších lidí je spíše tibetské.
Tím, že trasa byla ve znamení neustálého střídání stoupání a klesání jsme se postupně dobře aklimatizovali. K tomu přispěla i „odbočka“ z vesničky Lho ke klášteru a ledovci do výšky těsně nad 4000 m a o den později výstup z vesnice Samagaon do základního tábora Manaslu ve výšce 4900 m. Poslední obydlená osada před nejvyšším bodem treku, sedlem Larkya Pass, je Samdo (4000 m). Před zdoláním sedla tři z nás ještě čekal výstup na šestitisícovku Larkya Peak. Ve výšce 5 050 m jsme vybudovali náš base camp. Polévka, hodně čaje a hurá na kutě. V noci teplota klesla pod minus deset stupňů. Co bylo nutné udržet teplé a suché jsme nacpali do spacáku. Ráno bylo jasné, mrazivé. Sbalili jsme jeden stan a nutné vybavení. Cílem dne bylo postavit high camp ve výšce 5 500 m. Výstup byl fyzicky náročný. Podmínky nebyly úplně ideální. Dle Bhima zde již několik let nebylo tolik sněhu. S výběrem místa jsme byli opatrní, kolem nás bylo několik spadlých lavin. Ve tři odpoledne jsme již odpočívali ve stanu a nutili se pít. Bhim se o nás staral perfektně. Za neustálého sněžení a v mrazu nám venku vařil polévku a spoustu čaje. Samozřejmě bez rukavic, ruce měl ovšem teplé. Původ šerpů se nezapřel. Šli jsme brzy „spát“. Komfort moc nebyl, byli jsme čtyři a stan byl pro dva. Dvakrát jsem byl v noci nuceně zkontrolovat noční nádhernou jasnou oblohu, jako daň za spoustu vypitého čaje. Vše muselo proběhnout rychle, aby spacák nevychladl. Teplota klesla pod minus patnáct.
Ráno bylo opět jasno. Pouze na lehko jsme se vydali směr velký žlab. Séraky nad hlavami a hlubší sníh přidaly výstupu na dramatičnosti. Po výšvihu na ledové plato následovala krátká svačina s výhledem na závěrečný úsek a vrchol. Zdánlivě jednoduchý úsek se stal opakem. Vrstva sněhu zakrývala spoustu menších trhlin. Po prvním propadu nohy jsme se ihned všichni navázali na lano. Neustálá kontrola trhlin brzdila tempo. Sto metrů pod jedním z vrcholů jsme dosáhli nejvyššího možného bodu. Velká trhlina o šířce několik metrů a délce několik stovek metrů nás nepustila dál. Nacházeli jsme se mezi vrcholy Larkya Peak v tzv. summit area. Poprvé jsme se ocitli nad hranicí šest tisíc metrů. Nikdo z nás v životě výš nebyl, ale o výšku nejde. Nádherný výhled. Zvláštní pocit. Několik fotek a zpět přes trhlinové pole, slanit žlab, sbalit stan a dolů do base campu. Později odpoledne jsme se vítali s našimi nosiči. Unavení jsme si dali polévku a usnuli. Další noc nad pět tisíc metrů.
Další den jsme se zařadili na obvyklou trasu treku a stoupali na Larkya Pass. Pak už jen cesta dolů. Po dvou dnech opět klesáme rododendrovým pralesem a opět obdivujeme Manaslu z druhé strany.
Po patnácti dnech jsme zpátky v Kathmándů. Dvě noci nás dělily od odletu. Už jsme neměli chuť na tradiční jídla – dal bhat, momo, rýži. Navštívili jsme restaurant s českou kuchyní. S majitelem Honzou Trávníčkem jsme se pozdravili, prohodili pár slov, ale jeho přednášky jsme se z časových důvodů nezúčastnili.
Nastal den odletu. Rozloučení s Bhimem a našimi nosiči. Sedím opět v letadle a už přemýšlím, že se do Nepálu chci někdy vrátit. Snažím si v sobě uchovat duševní pohodu a optimismus lidí tam od těch nádherných hor. Snad vydrží co nejdéle i v tom našem uspěchaném světě.
Petr
