V letošním srpnu jsem s brněnským Expedition Clubem vyrazil do Tádžikistánu. Tádžikistán je chudá postsovětská země střední Asie, kterou z více než devadesáti procent pokrývají hory. Na jihovýchodě země je to pohoří Pamír, na severu potom Pamíro-Alaj, jehož populární a často navštěvovaná západní část s názvem Fanské hory byla cílem naší výpravy.

 

Do hlavního města Dušanbe přílétáme z Prahy přes Istanbul v pozdních nočních hodinách. Jen co dospíme únavu z cesty, vydává se naše skupina složená z dvou holek a sedmi kluků včetně průvodce město prozkoumat. Dušanbe je poměrně mladé město a největšího rozvoje dosáhlo teprve za sovětské éry ve 20. století, takže zde nenajdeme historické památky. Namísto toho jsou tu k vidění velkolepé až bizarní moderní stavby jako prezidentský palác, věž nezávislosti nebo druhý nejvyšší vlajkový stožár na světě. V Dušanbe panuje sucho a horko, pobyt navíc znepříjemňuje všudypřítomný šedý prach. Proto se už těšíme do hor, kde bude chladněji a čistší vzduch.

 

 

Dušanbe - věž svobody

 

Dušanbe - vlajkový stožár o výšce 165 m

 

 

Cesta z Dušanbe do Fanských hor trvá půl dne. Silnice vedoucí horskými údolími mezi tří- a čtyřtisícovými vrcholky nabízí obdivuhodné výhledy. Neméně vzrušující je jízda pětikilometrovým silničním tunelem Anzob, který si po svém předčasném otevření v roce 2006 vysloužil označení "tunel smrti" nebo "nejnebezpečnější tunel světa".

 

Náš šestidenní trek začíná u horského kempu Artuch. Cesta vede okolo jezer Kuli Kalon, Alaudin, Mutnyi a Buzuk Alo. Procházíme pod zasněženými vrcholky přesahujícími čtyři tisíce a užíváme si opravdu krásná panoramata. Po cestě potkáváme další trekaře z různých koutů světa i ruské horolezce, což jen potvrzuje oblíbenost Fanských hor. Dokonce se tu setkáváme i se zájezdem české CK Alpina. Ti si k vynesení bagáže pronajali od místních obyvatel oslíky, a tak mohli svůj program absolvovat "nalehko".

 

 

Jezero Kuli Kalon

 

Jezero Alaudin

 

Cesta k jezeru Mutnyi

 

 

Nejvyšším a zároveň nejnáročnějším místem na naší cestě bylo sedlo Chimtarga (4740 m), které však stále jde překonat turistickým způsobem "po dvou". Ze sedla Chimtarga se vypínají dvě pětitisícovky - Pik Energia (5210 m) a stejnojmenný Pik Chimtarga (5489 m), nejvyšší hora celého Pamíro-Alaje. Výstup na žádný z vrcholů ale nebyl v plánu naší výpravy. Horolezecké vybavení, které by k tomu bylo zapotřebí, jsme s sebou nebrali. Aspoň jsme ušetřili trochu váhy v už tak dost těžkých krosnách.

 

 

Výstup do sedla Chimtarga 4740 m, v pozadí stejnojmenný vrchol 5489 m

 

Sněhová bouře pod sedlem Chimtarga

 

Výstup do sedla Chimtarga

 

Sedlo Chimtarga a Pik Energia (5210 m)

 

 

Fanské hory jsou poměrně přístupná oblast a trekový terén není nijak záludný. Díky vysoké návštěvnosti jsou cesty vyšlapané a spolehlivě dovedou k cíli. O něco obtížnější pasáž byl snad jen sestup prudkým svahem ze sedla Chimtarga nebo závěrečný sestup do civilizace, kdy cesta několikrát kříží ledovcovou řeku. Terén, cesty i místa k táboření jsou dobře zaznačené i na Mapy.cz.

 

Počasí je zde během léta stabilní, ale srážky se občas vyskytnou - nás pod sedlem Chimtarga zastihla bouře se sněhem. Kvůli vysoké nadmořské výšce můžou někoho potrápit příznaky horské nemoci, ale problémy se dají minimalizovat správnou aklimatizací. Další nástrahou pro cestovatele jsou v této oblasti průjmová onemocnění, která se ani nám nevyhnula, přestože jsme důkladně filtrovali a desinfikovali všechnu vodu k pití a vaření.

 

 

Fanské hory při západu slunce

 

U jezera Buzuk Alo

 

Trek končíme v údolí řeky Archamaydon, kde se na dvě noci ubytujeme na zahradě u místní rodiny, pro kterou jsou kolemjdoucí cestovatelé zdrojem obživy. Odpočinkový den využijeme k návštěvě chudé zapadlé horské vesnice Voru, kde v nadmořské výšce 2200 m v prostých kameno-hliněných domcích žije asi 50 rodin. Abychom tu nechali aspoň pár peněz, kupujeme si čaj a ručně vyráběné náramky od místního děvčete.

 

 

Vesnice Voru (2200 m)

 

Loučíme se s oblastí Fanských hor a přes město Panjakent přijíždíme na tádžicko-uzbeckou hranici. Míříme do uzbeckého města Samarkand. Je to kratší cesta než návrat zpět do Dušanbe, a navíc rádi navštívíme a poznáme další místo. Atmosféra Samarkandu je hned na první pohled jiná než v Dušanbe: město je rozvinutější a čistější, je zde více zeleně a spořádanější doprava. Samarkand má bohatou historii díky své poloze na hedvábné stezce. Je zapsaný na seznamu UNESCO a nabízí řadu vyhledávaných památek: madrasy na náměstí Registan, mauzolea, mešity, parky a další.

 

Zavítáme i do místních restaurací a nesmíme vynechat ani tržiště, kde je možné smlouvat o cenách. Zajímavostí je pivo Pulsar, které ve zdejším pivovaru vaří český sládek. Podobnost názvů Pulsar a Pilsner tedy rozhodně není náhodná. Každá výprava jednou končí, a tak po dvou dnech ze Samarkandu odlétáme přes Istanbul zpět do Prahy.

 

 

Samarkand - Madrasy na náměstí Registan

 

Jan Matyáš