Nejsem ferratový lezec, ferraty nejsou moje parketa, ferraty nejsou něčím přirozeným, co do přírody patří, ferraty jsou něco umělého, co najednou do přírody někdo nainstaloval pomocí pleteného ocelového lana a žebříků. Je to hromosvod nebo možná bleskosvod, co svede blesk někam dolů z nebes a v bouřkách tropí velké hlouposti. Bohužel lidi to chtějí, chtějí se dostat tam, kam se dostanou jenom horolezci. A hlavně je to velký byznys, který přivedl spoustu lidí do hor, kteří by se jinak do hor nepodívali. A chataři jsou rádi, protože ferraty přivádí do hor stovky a tisíce lidí. A chataři mají najednou dost velkou návštěvnost a plní se jim chaty. A cestovky zvětšily svůj program o další nabídku a jejich krédo: „Není důležité, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, podstatné je to, že je intenzivní!“ nabírá na velké pravdivosti, neboť klienti jsou nadšení a chtějí to znovu a znovu…
A s tímto krédem jsme ale na Königsjodlera jet nechtěli. My nechceme znovu a znovu… My si chceme pouze vyzkoušet jednu z časově nejdelších ferrat v Rakousku, možná i v Evropě, 1 700 m dlouhou, s klasifikací D, s koncem ve výšce okolo 2 875 m.n.m. Nástup trvá 2,5 hod., vlastní ferrata 5,5 hod. a sestup 3 hod. No a pak taky chci někam vytáhnout synátora, aby měl nějakou jinou náplň, jak kterou má ve městě…
Vyrážíme v sobotu ráno o prodlouženém víkendu autem přes Znojmo, Linec a Salzburg. Na parkoviště pod chatou Erich hütte přijíždíme lehce po 16,00 hod. Je zde již několik zájemců o výstup, hlavně českých. Popíjí pivénko a probírají výstup. Dáváme se s nimi do řeči a vyměňujeme si informace a názory. Moje osazenstvo vyplňuje čas do večera a vyráží na chatu Erich hütte na pivo. Já zůstávám. Večer se vrací a řešíme nocleh. Skoro v ten okamžik přijíždí místní farmář a vysvětluje nám „naši“ situaci. No zvládli jsme to.
Ráno v 5,00 hod. vyrážíme a na nástupu jsme před 7,00 hod. Navlíkáme si úvazky, přilby a rukavice. Je krásné počasí, nebe bez mráčku, bude zase pořádný pařák, tak jako včera. Rychle tedy nahoru! Výstup nám odsejpá, metry rychle přibývají a já si v hlavě promítám záběry z youtuba. Hřeben je impozantní a expozice zajímavá. Vpravo sestupují sněhovým žlabem nějací turisti. Alespoň vidíme, že to jde a nemusíme řešit dlouhý několikakilometrový sestup okolo. Ferrata je nahoru dolu, pár zajímavých přemostění a pořád valíme. V jednom místě nás dochází sólista bez ničeho, dokonce i bez přilby. O tom ty ferraty jsou, nemusím o nich vědět vůbec nic, nemusím vědět, že existuje ferratová brzda nebo přilba. Stačí vědět, kde je pletené ocelové lano a držet se ho… V jednom místě mě zasáhl do krku kámen… Nikdo se neomluvil, nikdo nezakřičel: „Bacha, kámen!“
V jednu hodinu po poledni jsme na konci. Hledáme nějaké posezení a stín. Nic takového tady ale není. Sedneme si s Michalem na plochý kámen a pojídáme náš oběd. Po chvíli přichází zbytek našeho osazenstva a taky něco pojídá. Na sestupu jsme se shodli. Vršek širokého žlabu je troch strmý, ale sníh je lehce rozbředlý a nám to jde docela dobře. Na několika místech si dokonce zalyžujeme na botech. Na rozkvetlé louce děláme pauzu a zase něco pojíme. K autu na parkoviště přicházíme okolo 18,00 hod. Zvažujeme co dál. Nechceme zde zůstat, mušky tady neskutečně koušou a farmář může zase prudit. Umyjeme se v dřevěném korytě, něco pojíme, sbalíme se a chceme ještě dnes kousek ujet směr domov. Po cestě něco na dálničním odpočívadle pospíme a v pondělí po snídani valíme dál. Domluvili jsme se, že po příjezdu dáme koupačku na Brněnské přehradě. Po luxusním obědě v Lechovicích přijíždíme na přehradu a jdeme na „nudu“. Dáváme 2x – 3x přehradu napříč a po cestě kupujeme melouna. Doma jej společně likvidujeme. Byla to dobrá akce.
Bóža