Podle plánu činnosti našeho horooddílu a horoškoly se má poslední víkend v dubnu uskutečnit akce splutí Hronu. Zájemců je asi deset, včetně mého dlouholetého kamaráda Martina z Prahy a jeho přítelkyně Romany. Týden před akcí sleduji situaci na vodáckém webu raft.cz, kde jsou podrobné informace o stavu hladiny a sjízdnosti. Ze středy na čtvrtek na východní Moravě hodně prší a fronta přechází na Slovensko. Nakonec je z toho 1. stupeň povodňové aktivity a hladina lehce nad 100 cm… Rozhodujeme se, že pojedeme až v sobotu, stany se nám v dešti stavět nechtějí. Vzhledem k různým problémům s nachlazením a dalším zdravotním a osobním důvodům zůstáváme jen čtyři – já, Honza Bernardy přezdívaný Bernardýn, Martin a Romana. No, nevadí, zdravé jádro nezklamalo…
V sobotu vyrážíme okolo osmé. Auto vzal Honza, je to velký VW transportér a vejde se do něj úplně vše co máme s sebou. Za Breznem potkáváme na mostě přes Hron deset mokrých a zmrzlých vodáků. Čekají na kamoše, který šel pro auto. Dozvídáme se od nich důležité informace o situaci na vodě. Například to, že někde je řeka komplet zarostlá a na několika místech leží přes řeku popadané stromy. Po příjezdu do Červené Skaly si řeku osobně procházíme. Jedno hodně nebezpečné místo, kde za zatáčkou leží přes celou řeku strom, si označujeme malou zářivě oranžovou plastovou konvičkou. Tady zítra musíme lodě přenést, jinak to prostě nejde. K večeru nacházíme naproti nádraží u budovy železničních skladů naprosto skvělý přístřešek s dřevěným stolem a lavicemi. No prostě luxusní místo, jen je trochu zima. Není se co divit, 785 m.n.m je dost vysoko. Pan výpravčí dokonce tvrdil, že minulý týden tam bylo dokonce 40 cm sněhu a musela přijet železniční sněhová fréza… Hned vedle našeho příbytku je zčásti vyhořelý dům. Mladý obyvatel mi tvrdil, že ho zapálil opilý otec. Že neuhodnete, proč ho nespravil? Odpověď je jednoduchá - sedí v base a dům stejně není jeho… Ráno je studené, v noci dokonce mrzlo. Vaříme snídani a chystáme se. Všechno nám strašně dlouho trvá, i nasoukat se do neoprénů. Na vodu nasedáme až v 11,00 hod. Po prvních 150 m je neočekávaně strom přes celou šířku řeky, včera jsem ho při průzkumu nějak přehlédl… Vytahujeme lodě na břeh a přetahujeme je okolo překážky. Pak zase nasedáme a jedeme. Po 2 km přijíždíme k místu, kde je Hron úplně zarostlý. Leháme si na dno lodě, ale pádlo mi křoviska vytrhávají z rukou. Po projetí zarostlého úseku vylézám na břeh a hledám, kde by mohlo být. Asi 30 m přede mnou si uprostřed řeky pluje… Utíkám po břehu a v zatáčce u mostu sbíhám k vodě v domnění, že připluje ke břehu. Nepřiplulo, takže musím do vody, bez pádla se totiž kormidlovat nedá! Voda se pod neopren dostala jen minimálně, takže dobrý. Pak se vracím k Honzovi a nasedáme. U zavěšené oranžové konvičky lodě přetahujeme a zase pokračujeme dál. Voda nádherně teče, je plné koryto, kameny nejsou vidět a tak parádně frčíme. Jezy za Pohorelou zvládáme bez problémů, ale do potíží se dostáváme až níž u popadaných stromů. No posuďte sami, jestli by se to dalo projet.
V Závadce nad Hronom jsme se rozhodli dnešní den skončit. Než Honza dojel pro auto, umyli jsme lodě a sbalili je. V místním penziónu se nám spalo dobře. Následující den už Martin s Romanou jet nechtějí, takže navštěvujeme úzkorozchodnou železnici v Čiernom Balogu, svezeme se a hodnotíme, zda by se dal sjet Čierny Hron – dal!
Bóža