Poznávání Maroka - leden 2018

V listopadu, po návratu z italského Arca, jsme se s naší lezeckou partou shodli na tom, že bychom mohli na nějaké to lezení zajet i přes zimu. Na lezení ledů nás neužije a tak jsme zvolili destinaci v teplých krajích, v Maroku. Jelikož konce roku bývají hektické a nikdo nemá čas, koupili jsme letenky na druhou polovinu ledna s čtrnáctidenním oknem (zpáteční tiket Praha-Milan-Marakkech, cca 5 000,- Kč), naplánovali, co všechno chceme v Maroku vidět a mohlo se jet. Po celkem úmorné cestě a několikahodinovém čekání na nočním letišti Malpensa jsme se konečně dostali do Afriky. Po vyplnění formulářů a pasové kontrole jsme si šli pro domluvené auto, které nás šest mělo následující dva týdny vozit a konečně vyrazili zkoumat černý kontinent. 

Detailní popis Maroka je již k dispozici již v jiném článku na webu lokálky (zde) a protože se do velké míry shoduje s tím, jaká místa jsme navštívili a jaké to bylo, nebudu se k tomu příliš vracet a radši napíšu pár základních informací a také pár řádků o lezení.

Počasí

Období ledna a února je z celého roka nejdeštivější, čili jsme za dva týdny zmokli třikrát. Teploty jsou celkem příjemné, 15 - 20 stupňů, v horských oblastech i pod 10. Noci jsou chladnější, kolem 5 stupňů, čili péřák byl akorát.  

Ubytování

Převážně jsme volili ubytování nadivoko, buď pod širákem nebo ve stanech. Jednou za čas jsme přespali v kempu (sprcha, trocha zázemí jako stůl a židle…). V některých kempech jsou ceny fixní, jinde se o ceně dalo debatovat, ale v průměru vycházela cena celou naši expedici (6 lidí, dva stany a auto) na 100 - 190 dh (1dirham = 2,5 Kč). 

Jídlo

Na šestičlennou skupinu jsme měli dva benzínové vařiče, což se ukázalo jako naprosto dostačující. Nakupovali jsme jak na tržnicích (hlavně zeleninu) v místních obchodech a párkrát v Carrefouru. Jídlo je obecně levnější než u nás, ale někdy je potřeba o lepší cenu trochu zabojovat. V případě, že nemluvíte francouzsky (jako převážná část Maročanů), může být smlouvání celkem výzvou (od nás nemluvil francouzsky bohužel nikdo).

Určitě se vyplatí ochutnat marockou kuchyni. Prakticky všude narazíte na tajin (tažín) v různých regionálních formách. Jde o zeleninu, která se dusí zároveň s masem (všechno možné krom vepřového) pod takovým květináčem. Dále to jsou různé špízy a v případě přímořských oblastí samozřejmě grilované a smažené ryby a různé mořské potvory. Příloha je často zeleninová anebo kulatý placatý sladký chléb. Při všech příležitostech se pije silný a přeslazený mátový čaj.

Vzhledem k tomu, že Maroko je islámskou zemí, je zde celkem problém sehnat alkohol. Ten je dostupný pouze ve větších městech a turistických oblastech. Mimo to je celkem drahý.

Doprava

Jak jsem psal již dříve, dopravu jsme řešili půjčením auta, takže s místními druhy přepravy zkušenost nemáme. Nicméně, provoz na zdejších komunikacích stojí celkem zato. Kdo jezdil v Itálii (od Neapole níž), má představu, jaké to zhruba je. Spousta troubení, motorky, cyklisti, chaos a do toho všeho třeba povoz s oslem vezoucí odpad na tříproudé silnici. 

K orientaci úplně skvěle posloužily offlinové mapy.cz. 

Lezení

Konečně se dostávám k lezecké části. V lezecké oblasti Todra jsme strávili celkem čtyři dny, přičemž základnu jsme měli v kempu LeLac, kde tomu šéfuje velice ochotný Muhammed. Večer po příjezdu jsme prostudovali průvodce půjčeného od kempaře a naplánovali postup na další den.

Ráno jsme se s průvodcem v ruce vydali prouzkoumat soutěsku. Vápenec má krásnou pískovou barvu a skvěle drží. Lezecké linie jsou natažené i přímo ze silnice, která vede celou soutěskou, k jiným je potřeba půl hodiny nastupovat, ale terén je celkem nenáročný. Vybrat si lze z celé škály obtížností, sportovní cesty, vícedélky na hodinu nebo také cesty na celý den. Jak kdo chce a na co se cítí. Některé cesty jsou výborně odjištěné, do jiných je potřeba tahat vlastní materiál.

Na první den jsme zvolili sektor nad silnicí, ke kterému se muselo zhruba půl hodiny jít do kopce. Šlo o nejlehčí část celé horní části, přičemž obtížnost začínala na 6a. Nicméně, cesty byly luxusně odjištěné (nýty asi po třech metrech) a pěkně vyvážené. Kdybych si vzpomněl na názvy, napsal bych je, ale takhle se budete muset podívat do průvodce.. Ke konci dne jsme ve třech lezli i jednu dvojdélku. Jelikož během čekání na štandu zašlo slunce a stěna se ponořila do stínu, tak se ochladilo tak o deset stupňů a dost jsme se těšili, až sjedeme dolů.

Druhý den jsme jsme se rozdělili na dvě skupiny. První začala via ferratou, která vede přes pilíř na konci soutěsky. Jde jen o celkem krátkou a snadnou záležitost (hodinu i se sestupem po kamenných mužíčcích), na druhou stranu, je z ní pěkný výhled do soutěsky. Tím jsme se zahřáli a když jsme sešli dolů, začalo do sektoru Sommer Garden, který jsme měli na zbytek dne vybraný, svítit slunce. V sektoru jsou lehké sportovní cesty v obtížnostech 4 - 6a, vysoké zhruba 35 metrů. Ve chvílích kolem druhé hodiny mohlo být na sluníčku přes 30 stupňů. Po včerejším zmrzlém závěru celkem příjemná změna. Na skalkách tahle část party zůstala celý den. 

Dvojice, která si naplánovala výstup cestou Chibania za 6b, v sektoru Pilier du Couchant se od nás odpojila ještě před ferratou, protože se stmívá kolem šesté hodiny a sestup po tmě není nic moc. 

Na třetí den jsme opět plánovali dělení sil do dvou skupin. Větší grupa se rozcvičila tříhodinovým trekem, který vedl nad soutěsku. Co nás překvapilo bylo, že v hromadě kamení, kde nepotkáte ani trávu, bydlí nomádský kmen berberů. Do nejbližší skoro civilizace to mají místní obyvatelé dvě hodiny chůze po ne úplně snadno schůdné cestě. Po návratu dolů do soutěsky jsme vysoko ve stěně sledovali dvojici, která místo procházky zvolila dlouhou cestu 1000 and 1 night, 6b. Do západu slunce zbývalo prakticky celé odpoledne, tak jsme se vrátili do již známého sektoru Summer Garden a po zbytek dne lezli tam.

Během pobytu v Todře se určitě vyplatí zajet se podívat do starého hliněného města na okraji oázy. Do města Tinghir, které je nejbližší větší město v okolí, jsme jezdili nakupovat jídlo a mají tam i obchod s alkoholem.

Celkem jsme za těch 14 dní ujeli cca 2 700 kilometrů po převážně pěkných cestách. Tímto způsobem se dá poznat celkem velká část země, ale relativně dost času jsme strávili na cestách. V Todře by se určitě dal strávit delší čas, lezení na místních skalách za to určitě stojí.

Honza Šenkýř