Je sice už skoro půlka září, ale letošní krásné slunečné léto ještě stále nechce končit. Počasí je pořád parádní a proto ještě plánuji něco zkusit ve Vysokých Tatrách. Cílů je několik, mimo jiné i severní oblast České doliny. Nakonec se domlouvám s Vojtou Válkou a chceme vyrazit co nejdřív do oblasti Mengusovské doliny. Nebyl jsem v těchto místech hodně dlouho, lákalo mě to vždy někam jinam a do větších stěn.

Takže v pondělí 10. září vyrážíme busem z Brna do Popradu a posléze zbytek tatranskou tramvajkou na zastávku Popradské pleso. Odtud pak pěšky k chatě kpt. Morávku za svitu nočních hvězd a čelovek. Ráno se válí mraky a není to úplně ideální. Stejně ale vyrážíme směr Volia veža. Nad plesy necháváme zbytek věcí a jen s lezeckým vybavením jdeme pod jižní stěnu. Je zde už několik lezeckých dvojek v lehčích populárních cestách jako je třeba Stanislawski, Puškáš nebo v jižním pilíři. Nám z těch pěknějších výstupů zbývá na rozlezení alespoň „Štáflovka“. Cesta je to tady jedna z nejhezčích, je velmi členitá, v pevné skále a celkem se dá dobře zajistit umělými pomůckami. V první délce, vyváděné Vojtou, se zatahuje a začíná pršet. Chceme si to užít, takže raději balíme a mizíme dolu. Následující den se za azurového nebe vracíme a cestu už zvládáme celou. Byla opravdu pěkná. Scházíme z vrcholu do pravého žlabu a pak i kousek na půlkách slaňujeme. Máme dost času, takže se rozhodujeme ještě pro další výstup. Vybíráme si cestu, kterou jsem ještě nikdy nelezl a má název Moribundus. Obtížnost má stanovenou VII-. Udělal ji Janek Bednařík z Brna ještě se dvěma kamarády. Vede mírně vlevo od Štáflovky a za polovinou stěny prochází podle popisu tzv. „lahůdkovým“ převisem. Vojta natahuje s přehledem první kratší 30 m délku a druhá je na mě. Zase parádní lezenice jako ta první, jen je po drobných chytech a trochu těžší. Hlavně při dolézání pod převis je to takové místy rajbasové lezení, což já mám rád. Je to moje „parketa“! Ve třetí délce, hned nad štandem ze dvou borháků, přichází na začátku převis. Je dost členitý a s docela pěknými, výš ale trochu otočenými madly proti směru výstupu. Vojta je mi přímo nad mojí hlavou. Přebírá kvalitní madla a vymýšlí způsob, jak převis zdolat. Je na něm vidět, že je plný energie a sílu má na rozdávání – inu celoroční trénink je celoroční trénink! No nevím, jestli tam budu schopen tak dlouho viset… Vojta se ani nezadejchá a nakonec ho bez problémů „předrtí“. Já si musím hodně vytáčet ruce, abych chyty na hraně převisu dobře uchopil. Ale opravdu to jde! Nad převisem se stěna pokládá a těžkosti se snižují. Dolézáme pak k jižnímu pilíři, kde se s ním naše cesta spojuje a končí. Pod stěnu zase jednoduše slaníme. Zde se setkáváme s polskou dvojkou, která nás z druhého štandu Hviezdovy cesty několikrát vyfotila. Proto můžeme čtenářům článku předložit tyto unikátní fotky.

Následující den vyrážíme nejdřív na vrchol Rysů a po vyhodnocení mokré severní stěny Vysoké zamíříme zpět na Voliu vežu. Vybíráme si cestu, kterou včera lezli Poláci – Hviezdovu, klasifikace VI+. Začátek je zase pěkně členitý, ve druhé délce Vojta bravurně přeleze čistě áčková místa a doleze k původnímu druhému štandu. Nyní jsou ale borháky až trochu výš. Třetí délka je zase jako ta první na mě a končí u štandovacích borháků necelou délku pod vrcholem. Ideál! Cestu raději proslaňujeme a jsme velice rychle dole. Na Popradském plese zase přespíme a v pátek opět autobusem domů. No byl to parádní výlet!

Bóža