Zveřejněno 20. 1. 2020

Už podruhé jsem slíbil mému dlouholetému kamarádovi Petrovi, že za ním přijedu do Švýcarska a něco spolu zajímavého podnikneme. Žádné velké divočiny to ale nebudou, něco prostě lezecky pohodového a velkolepého. Nakonec jsme se shodli na schované a možná i trochu zapomenuté čtyřtisícovce Dent Blanche (v překladu „Bílý zub“) ve švýcarských Walliských Alpách. Vypadá impozantně a za údolím Val d´Herens vyčnívá do okolí tak jako majestátný Matterhorn nad Zermattem. Navíc je obklopena čtyřmi rozsáhlými ledovci a přístup k ní je údolím dost časově dlouhý.

 

 

Tam někde v oparu je náš cíl - Dent Blanche.
Tam někde v oparu je náš cíl - Dent Blanche.

 

Odjíždím s dalším zájemcem o naplánovanou akci, Lukášem, koncem letních prázdnin. V plánu máme Petra vyzvednout a vyrazit do hor. Prostě žádné zdržovačky. Po cestě z republiky do Švýcarska v noci spíme, neboť chceme přijet „čerství“. Podařilo se. Ráno ve čtvrtek 29. srpna se zastavujeme u Petra a po obědě vyjíždíme autem přes Sion necelý kilometr za horskou vesničku La Perpecle na parkoviště v lesích, odkud už musíme horskou pěšinou po svých. Cesta na chatu stejného názvu jako vrchol nám trvá s velkolepou kochačkou 6 hodin. Přecházíme i horské bystřiny, nepříjemné suťové svahy a i kousek ledovce. Na chatě si dáváme večeři a chystáme se na brzké ranní vstávání. Následující den po snídani ještě za tmy vyrážíme. Nad chatou je exponovaný kamenný pilířek. Ještě, že nevidíme dolu. Je pod námi pěkná díra. Směr postupu vidíme podle blikajících baterek horolezců před námi. Na obloze jsou milióny hvězd, vůbec nefouká a teplota je lehce pod nulou – prostě ideální podmínky! Rychle stoupáme na ledovec. Tady nás Lukáš překvapí svým rozhodnutím: „Dál nejdu, celkově to nedávám!“ Nechci mu to rozmlouvat, fyzicky totiž na tom není tak dobře jako my a my musíme být dnes hodně rychlí. Výstup je dlouhý a ještě se chceme vrátit až k autu. Bereme ho tedy jen pod ledovcové trhliny, tady si dá pauzu, něco nafotí a vrátí se na chatu. Začíná svítat. Za ledovcem nastupujeme na kamenný pilíř a hodnotíme směr výstupu. Některé dvojky jdou přesně po pilíři, některé se drží vlevo od něho, kde jsou jistící oka. Stejně se však směr prolíná, chvilku jdeme vlevo, chvilku vpravo. Zvládáme to spíš citem a svými dlouholetými zkušenostmi. Podstatné je, že nikde nebloudíme a držíme správný směr. Suchým, dechberoucím ostrým hřebenem vystupujeme na střídačku nebo i sólo na vrchol. U železného kříže jsme okolo desáté. Pořád je nádherné počasí a bezvětří – no prostě úžasný zážitek! Vidíme majestátný Matterhorn, celý masiv Monte Rosy a velký kus vnitrozemí.

 

Na vrcholu Dent Blanche s Petrem. V pozadí majestátní Matterhorn.
Na vrcholu Dent Blanche s Petrem. V pozadí majestátní Matterhorn.

 

Na vrcholu Dent Blanche se s nějakými Holanďany vzájemně vyfotíme a frčíme dolu. Na chatě si dáme pivénko, něco pojíme a odcházíme. U auta jsme za tmy. Rychle se převlékneme do suchého, kluci si dají další pivénko a jedeme k Petrovi domů.

Následující den po výstupu si dáváme totální odpočinek. Touláme se s Lukášem po městě a poznáváme místní pamětihodnosti – středověký hrad, římské koloseum a muzeum bernardýnů. V neděli ráno pak vyrážíme ještě na jednu lehkou třítisícovku s názvem Grand Muveran a v pondělí navštěvujeme místní muzeum umění vytvořené nadací rodiny Pierra Gianadda s rozsáhlým parkem a nádhernými sochami. Ne nadarmo se Martigny nazývá „město umění“.

 

 

V parku domu umění.
V parku domu umění.

 

 

Děti řídí dopravu na silnici ve městě. Inu, Švýcarsko je prostě jiné a jinde.
Děti řídí dopravu na silnici ve městě. Inu, Švýcarsko je prostě jiné a jinde.

 

 

Chtěl jsem si popovídat, ale dělala, že mi nerozumí...
Chtěl jsem si popovídat, ale dělala, že mi nerozumí...

 

 

S ní jsem si chtěl taky popovídat, ale nemohl jsem se jí dívat do očí...
S ní jsem si chtěl taky popovídat, ale nemohl jsem se jí dívat do očí...

 

Bóža