Své dva syny, Filipa a Michala, jsem potahal po několika velkých kopcích v Evropě i v Asii. Byli jsme spolu např. na Mont Blanku, Monte Rose, Gerlachu a kavkazském Elbrusu, ale na nejvyšší vrchol Rakouska – Grossglockner jsme spolu ještě nevystoupili. Takže je na čase to napravit!
Oba dva mají o prázdninách celkem volno, starší má jet sice v polovině července jako průvodce na Kavkaz, ale je jasné, že letos akce kvůli koronaviru neproběhne. Termín tedy stanovujeme na druhý červencový víkend. Nechci tam jet ale v sobotu, protože u Rakušanů je kopec velice oblíbený a bude v této době hodně frekventovaný. Proto si ubytování na chatě Stüdlhütte rezervujeme raději na neděli. Po příjezdu na parkoviště u horského hotelu Lücknerhaus přebalíme věci a zčerstva vyrážíme odpoledne k chatě. Počasí nám výjimečně přeje, je to takové úžasné slunečné „okno“ v tom letošním koronavirovém deštivém roce. Za tři hodiny jsme i s „kocháním“ po okolní krajině na chatě. Přicházíme celkem včas, teprve za půl hodiny bude večeře. Stíháme se v pohodě ubytovat, ale pak rychle zabrat místo u stolu v restauraci, neboť na chatě je hodně plno. Večeře formou švédského stolu je opravdu hodně luxusní. Na výběr jsou samozřejmě, mimo jiné, i místní regionální speciality – různé druhy sýrů, zeleninových salátů a všeho možného sladkého. Po časově náročné večeři si jdeme nachystat věci na výstup a raději spát, neboť hned brzy ráno po snídani chceme vyrazit.
Budíme se ještě před stanoveným budíčkem. Snídaně je trochu později, jak bylo domluveno, ale to nám nevadí. Víme, že to v pohodě stíháme. Starší syn Filip má s sebou skialpové lyže a chce si sjet Glock na lyžích. No mám z toho trochu paniku… Výstup nám rychle ubíhá, jsme na tom fyzicky dost dobře a v 10,00 hod. se už z vrcholu kocháme horskou krajinou pod modrou oblohou. Na sestupu hned kousek pod sedýlkem ve strmém žlebu Filip nasazuje lyže a sjíždí na horní skalnatou hranu impozantního amfiteátru. Za chvíli k němu docházím a vysvětluji mu možnosti jak se „nezabít“. Nakonec se shodujeme, že ho nějakých 30 – 40 metrů odjistím, neboť skalnatá pasáž s malými sněhovými fleky pod hranou je hodně nebezpečná. Při případném pádu by se určitě rozsekal. S lyžemi na batohu ho spouštím na sněhovou polici, kde si je nasazuje a pak už valí po strmé stěně. Je excelentní lyžař se zkušenostmi z kanadských hor. Bez zaváhání sjíždí náročnou stěnu a zastavuje se až nad velkým odtrhem pod amfiteátrem. Je široký přibližně 3 m, možná by ho přeskočil, ale rozumně jej po chvíli rozhodování objíždí. No uklidnil jsem se… Až u auta se mi přiznal, že ho po sjezdu neskutečně pálily nohy, jak tlumil nerovnosti sněhového svahu. No je to za námi a bez zaváhání a úrazu!
Bóža