Vzhledem k tomu, že se nám letos letní soustředění v Tatrách na Brnčálce o týden posunulo, vyplnili jsme týden před Tatrami výjezdem do Itálie. Hlavním cílem pro nás byl vrchol Gran Paradisa, který je s 4 061 metry nejvyšším, samostatně stojícím italským vrcholem. Z původních devíti zájemců se naše skupina ustálila na šesti - Bóža, Michal, Olda, Lukáš, Markéta a já.
Vyrážíme ve středu ráno z Brna směr Salzburg a Švýcarsko, které projíždíme mimo dálnice přes St. Moritz. Za tmy překračujeme hranice do Itálie, které jsou k našemu překvapení bez celníků. Chceme dojet co nejdále, aby nám následující den zbylo dostatek času k výstupu na chatu Vittorio Emanuele II, která je ve 2 732 metrech. Večer nejsme úspěšní s hledáním kempu, přijíždíme 30 minut po zavíračce recepce. Počasí nám přeje a tak se domlouváme, že přespíme u auta na samoobslužné benzince. Ráno nás budí ranní vlaky a rostoucí provoz. Po snídani vyrážíme směrem na Aostu a pak dále na konec údolí Valsavarenche do vesničky Pont, kde parkujeme náš oddílový mikrobus.
Nocování na chatě se bohužel nepodařilo s předstihem zajistit, přesto po příjezdu do údolí telefonicky zjišťujeme, jestli se nějaká místa k přespání pro nás neuvolnila. Mají plno. Balíme batohy včetně věcí na spaní a do každé dvojky stan a vařič. Cesta na chatu příjemně ubíhá v průběžných serpentinách. Asi za 3 hodiny jsme i s menším šlofíkem u chaty. Michal zkouší u obsluhy zjistit, kde můžeme postavit stany. Překvapivě se dozvídáme, že nás můžou ubytovat. Olda s Lukášem se rozhodují pro chatu, zbytek využívá svůj nocleh, když už jsme si ho sem vynesli. Stany stavíme za chatou v závětří vyskládaných kamenů. Od západu se kaboní, vaříme večeři a rychle uléháme. Během půl hodiny lije jako z konve a lítají blesky. Asi po hodině silný déšť ustává a my konečně usínáme. Budíček máme ve 3:30, vaříme snídani a balíme stany. Po propršené noci je nádherná obloha bez mráčku a je krásně vidět Mléčná dráha. Také jsme někteří měli štěstí a spatřili jsme za jasného jitra padající hvězdy Perseydy. Nepotřebné věci a spaní odkládáme na chatě a kolem 4:30 vyrážíme s čelovkami a následujeme světélka těch, kteří vyrazili před námi. S rozedněním jsme u ledovce a dáváme si lehké občerstvení. Oldu bohužel zničil včerejší výstup na chatu, a tak se od nás u ledovce odpojuje. Nasazujeme mačky a střídavě přecházíme místa se sněhem, tvrdý led a několik kamenitých úseků. Jak se přibližujeme k vrcholu, začíná přibývat mlha. Cesta je velmi dobře prošlapaná, s orientací nemáme problém. Asi po pěti hodinách výstupu se před námi z mlhy vynoří vrcholový jednosměrný hřeben. Díky osazeným stupům se navázaní na laně snadno dostáváme až k vrcholové sošce Madony, která je na vrcholu už od roku 1954. Děláme vrcholové fotky. Širšímu rozhledu však bohužel brání mlha. Sestupujeme zpátky na ledovec, kde si dáváme svačinu a začínáme pomalu sestupovat.
Asi v polovině ledovce se cesty směrem k chatě dělí. Domlouváme se, že zkusíme pro změnu druhou trasu. Vyjasňuje se a užíváme si sluníčka. Sníh začíná citelně měknout. Cestou překračujeme a přeskakujeme několik větších či menších ledovcových trhlin. Ukazuje se, že jsme při výstupu zvolili lepší trasu - bez trhlin a nemuseli jsme to ráno řešit. Po příchodu na chatu si dáváme oběd a zasloužené pivo. Po přebalení batohů odcházíme zpátky do údolí, kde v kempu stavíme stany a slavíme úspěšný výstup.
Následující den se balíme a odjíždíme k malebnému jezeru v severní části Itálie - Lago di Garda. Cestou vybíráme několik ferrat, které bychom chtěli absolvovat. Domlouváme se, že nám Bóža v oblasti bude dělat servis řidiče. Pokud budeme potřebovat někde vyzvednout, budeme to mít jednodušší. Po příjezdu do městečka Riva del Garda se loučíme s Bóžou a Oldou, kteří mají dnes odpočinek. Jsou tu teploty přes 30°C. Michal, Lukáš, Markéta a já vycházíme kolem kapličky svaté Barbory na nástup ferraty Via Dell Amicizia. Na začátku cesty jsme asi v 11 hod. Sluníčko začíná dost pálit. Čeká na nás celkem 5 žebříků, jeden z nich má dokonce 70 m. Výhledy z cesty na Lago a okolní kopce jsou parádní. Ferrata je obtížnosti C a její převýšení na vrchol Cima S.A.T je 640 metrů. U vrcholové italské vlajky jsme asi po 2,5 hodinách. Sestup dolů vede nepříjemnou roklí, ve které je alespoň trochu stínu. V Rivě se všichni potkáváme a dáváme si pizzu a zmrzlinu, která se tu dá koupit skoro na každém rohu. Po večeři procházíme město a pobřeží. Cestou k autu je na náměstí hodně živo. Mají tu obří káď s ledovou vodou plnou melounů, které po nakrájení rozdávají. Na večer je to příjemně osvěžující.
Další den máme v plánu ferratu Monte Albano. Bóža nám radí, abychom nastoupili do cesty co nejdříve, jinak nás tam spálí sluníčko. Stěna je totiž otočená na jih. Jedeme tedy ještě večer do Mori a vystupujeme kolem kostela na tábořiště, kde budeme nocovat. Brzo uléháme, jsou tu hluční Italové, pak nás otravují komáři. Nástup k ferratě je z tábořiště jenom pár minut. Před osmou už začínáme cvakat. Cesta má obtížnost D, je hezky členěná a je zde pár odpočinkových míst v traverzu. Asi za 2 hodiny máme hotovo. Odpoledne ještě stíháme céčkovou ferratu Rio Sallagoni, která vede úzkou soutěskou se stejnojmennou říčkou. Konec cesty je u hradu Drena. Na parkovišti u silnice za ferratou nás čeká odvoz. Rozhodujeme se, že budeme spát na travnaté ploše u kapličky.
Poslední den u Laga volíme odpočinkovou ferratu Sentiero del Colodri nad městem Arco. Je tu docela plno. Sluníčko svítí o stošest a všichni se snažíme vybírat si místa se stínem, když musíme zrovna čekat, než odlezou ostatní před námi. Asi za hodinu jsme u vrcholového kříže. Všechna městečka směrem k Lagu máme jako na dlani. Sestup do Arca vede kolem hradu a botanické zahrady, kterou si procházíme a doplňujeme vodu. Po poledni si dáváme v centru poslední pizzu a Weisbier. Před odjezdem domů se ještě osvěžujeme koupačkou v řece, která napájí Lago. Naše poslední zastávka je v Sarché, kde si dáváme výbornou domácí zmrzlinu na rozloučenou.
Týden v Itálii se nám perfektně vydařil.
David Gritz
S mačkami
U chaty
Na ledovci 1
Na ledovci 2
Vrcholový hřeben
U Madony
Cesta zpět na chatu
Cesta po ledovci zpět