Poslední lednový víkend patřil návštěvě ledového údolí rakouského Maltatálu, který se nachází asi 30 kilometrů vzdušnou čarou na východ od nejvyššího vrcholu našeho jižního souseda Grossglockneru. Jezdím sem už několik let a je to tady bezkonkurenční. I ubytování ve staré zemědělské usedlosti přestavěné na malý penziónek nemá chybu.

Vyjíždíme už ve čtvrtek večer, protože si ledové lezení chceme užít trochu víc než jen o víkendu. Osazenstvo je početně bohaté – můj dlouholetý kamarád a spolulezec Tonda, David Šproch – oddílový člen až z Kopřivnice, Robin, Shony, Honza Bernardy, Magda, Jolča, Fidži a Kuba Kaňa, instruktor z Baldovce. Přijíždíme v pátek brzy ráno někdy okolo jedné hodiny po půlnoci a uvelebujeme se v zimních prostorech sousední chaty Gmünderhütte.

Ráno se rychle balíme a startujeme. Magda s Tondou, jakožto zkušení „ledolezci“, si vyráží samostatně. Ostatní jdeme na ledopád Mittlere Maralmfälle, kde začínáme s nácvikem ledového lezení. Natáhneme si několik lan na horáčka a věnujeme se výuce. Po vysvětlení základních pohybů s mačkami a cepíny si každý vyzkouší na několika výstupových trasách o čem to ledové lezení vlastně je. Většina si uvědomuje, že i tento druh lezení je opravdu o nohách a snaží se je opravdu co nejvíc zapojit, i když ruce dostávají samozřejmě taky docela zabrat. Každý si mimo jiné vyzkouší zašroubovat ledovcovou frézu a vybudovat stanoviště v ledu. Odpoledne si pak troufneme o něco víc a zkusíme co to je vylézt si několik délek ve sněholedové stěně. Každý tady poznává, že toto lezení je úplně něco jiného, jak si zajít bouldrovat na umělou stěnu. Za stmívání pak odcházíme k autům a jsme natěšení na příští den, kdy chceme vyzkoušet ještě něco delšího.

V sobotu ráno vyráží Tonda s Magdou opět samostatně někam k Aluholu a ostatní míříme na Strannerbach, ledopád uprostřed údolí, dlouhý 450 m. Já lezu s Honzou, Robin se Shonym, David s Kubou a Jolča s Fidžim. Výstup nám dobře odsejpá, protože nám k tomu dopomáhají udělané štandy na stromech na bocích ledopádu. Závěrečný 30 m práh je docela strmý a jen někteří si na něj troufnou. Shony dostal pěkně zabrat, ale zvládl to bravurně bez „odletu“ do údolí. Je vidět, že ledové lezení bude jeho parketa! David s Kubou a Jolča s Fidžim to vzdává. Pak následuje několikahodinové slaňování k silnici, kde na nás čekají auta. Na chatu přijíždíme až se setměním. Večer si něco uvaříme a pak následuje klábosení až dlouho do noci. Nezapomeneme samozřejmě přitom ani na Magdiny „kulatiny“ a tak dostane hobla se správnou dávkou „otloukání“ prcinky. Doufám, že ji už nebolí, snažili jsme se všichni čtyři – tedy pět, aby to nebylo až tak moc tvrdé. I když těch třicet „šťouchů“ bylo možná náročnějších víc pro ty, kteří jsme ji museli držet….

V neděli se opět dělíme, tentokrát však z jiného důvodu. Část naší party totiž potřebuje odjet už v poledne domů. Největší skupina však přesto míří na Columbuse a zkoušíme co to je lézt opravdu kolmé pasáže. Led není úplně ideálně natečený, většinu stěny tvoří samostatné dlouhé úzké rampouchy. Musíme vyhledávat trasu s kompaktním ledem. Nakonec to zvládl jak Shony, Kuba, David a já. Robin to pak všechno jistil od „Aralky“.

Odpoledne ve čtyři hodiny vyrážíme k domovu. Volíme si stejnou trasu, jako tu příjezdovou, přes sedlo lyžařského areálu Katschberg. Trasa je oproti cestě přes Klagenfurt kratší o 100 kilometrů a časově to vychází taktéž o něco lépe. V Brně jsme něco po desáté večer. Byl to zase povedený víkend, což si můžete prohlédnout ještě na krásných záběrech od Shonyho i ode mě.

Bóža to cely napsal, kdyz se vratil...