Na podzim loňského roku jsem dostal nabídku na prohlídku podzemí Býčí skály. Že bych byl zrovna speleolog, to tedy zrovna ne, ale blýsklo mně hlavou, že bych mohl vzít nějaké členy svého oddílu, pro které by to mohlo být zajímavé. Sám jsem kdysi prolézal pískovcovou jeskyni v Labském údolí a v nepříjemné situaci, kdy jsem byl hlavou dolu a nohama nahoru a k tomu ještě šprajcnutej za hrudník, mně zhasla čelovka. Tehdy jsem pochopil, že speleologie nebude pro mě zrovna to pravé ořechové. Mám totiž rád „volná křídla“ a ne stísněný prostor.

V sobotu 8. ledna se na druhý plánovaný termín scházíme před Býčí skálou. Je nás celkem deset. Robin, Robo, Shony, Marek, Šimon, dva Zlíňáci, Vladimír s Marcelou a já. Okolo půl desáté jsme oblečení do různých podivných oblečků a s gumákama na nohou vyrážíme do podzemí. Jen Robo je nemá, ale jeho Gore-texové pohorky vzbuzují respekt. Nakonec protekly, jenže vrchem. Vstupní jeskyně je obrovská a překvapuje nás hned na začátek svojí prostorností. Jenže Vladimír pro nás na vstup místo kochání připravil tréninkovou plazivku, to abychom poznali co nás dnes čeká. Jdu za Robinem a samozřejmě se šprajcnu. Neprozřetelně jsem si dal na levou stranu hrudníku foťák, který nemůže pochopit, že při plazení může překážet. Nakonec mě Robin tahá za ruku ven z úzkého místa. No podařilo se… Další naše kroky vedou hlavní chodbou podzemí okolo říčky Punkvy. Sem tam se pokocháme krásným kamenným závojem v odlesku našich čelovek a obdivujeme se skoro všemu co se před námi objeví. Pak se ale strop začíná snižovat a nakonec je asi 40 cm nad hladinou vody. Vladimír jde do kliku a postupuje jako profesionální průzkumák neochvějně vpřed. Jenže strop je nakonec tak nízko, že bychom prošli jedině když bychom se plazili ve vodě. To se Vladimírovi ani nikomu z nás nechce. Vracíme se zpět a jdeme do koryta Punkvy směrem k vývěru. Tento úsek je podle mě nejvděčnější. Nejdřív jdeme kousek vodou, kde se jeden nejmenovaný z nás chtěl stát potápěčem bez skafandru a pak vylézáme pod strop. Na boku koryta je totiž umístěno fixní lano, kterého se můžeme přidržovat a cítíme se hned jako na ferratě. Krásný úsek, který vyhovoval asi všem. Posléze následuje prohlídka místa, které se nazývá „Kamenný zámek“. Začíná strmým úsekem po železných žebřících. Pak následují různé vodorovné a šikmé chodby a samozřejmě taky plazivky. Závěrečná část končí se slovy Vladimíra vzbuzujícími touhu poznání: „Na konci je sedmibarevný krápník!“ Jenže zase pěkná habaďůra, protože při plazení zazní od něho povel: „A teď se musíme otočit!“ No jenže jak? Jsem rád, že sotva úsek proplazím a ještě se mám otočit? Nohama nad hlavou se samozřejmě šprajcnu a dá mi hodně úsilí abych se nějak přetočil. Nějakým záhadným způsobem se mi při plazení po zádech začaly stahovat kalhoty a když Marcela začala křičet, že ji někdo stahuje kalhoty i s kalhotkama, tak jsem se jenom smál… Když vylezeme, očekává nás Shony se slovy: „My jsme tam s Robinem nešli, všimli jsme si nápisu nad chodbičkou, že to končí!“

Jsou skoro tři hodiny odpolední, když míříme k východu z Býčí skály. Nálada je výborná, nikdo se nikde nezapomněl a jsme tedy kompletní. Venku potkáváme nějaký mladý pár, od kterého se necháváme vyfotit. To abychom měli zdokumentováno jak jsme vypadali po výletu do hlubin Moravského krasu. Když vidíme, jak jsme zabláceni, tak raději vlezeme do potoka a koštátkem se umíváme. Otužilá Marcela se svlíká do kalhotek a umývá se. No pomohl jsem… Když jsem pak na večeři v restauraci Santini ve Křtinách zjistil, že můj foťák zůstal někde po cestě na cestě, litoval jsem ztracených fotek. Ale osud byl milostiv, Marek ho svým bystrým zrakem našel. Takže vše nakonec dobře dopadlo a těšíme se na další akci. Tentokrát do rakouského Maltatálu na ledy.

Bóža