Plán na Velikonoce byl jasný. Členové naší horoškoly si poprvé vyzkouší lezení na pískovci. A to na pískovci velice charakteristickém, neboť hřeben Suchých skal je tvořen pískovcem prorostlým křemenem. Účast nebyla tak hojná, jak se čekalo, ale i tak jsme si všichni výjezd nesmírně užili a alespoň měl poněkud exkluzivnější nádech. V jednom autě se nás sešlo pět – náš velkolepý vůdce Bóža Vlček, řidič Marek se synkem Denisem, Tom Kášpárek a moje maličkost. Druhé auto řídil Petr „Speed“, celý natěšený na místní prásky a s ním jela jeho manželka Jana a dvě děti, roční Natálka a čtyřletý Radimek.

Vyjelo se v sobotu v sedm ráno, abychom si lezení ještě ten den pořádně užili a stihli se seznámit s pískem. Cesta probíhala bezproblémově, cestou jsme se vzdělávali co se týče umístění Sedmihorek, Hrubých skal a dalších přilehlých oblastí a první problém přišel až pár kilometrů před naším cílem na konci Turnova, kde probíhala rozsáhlá oprava silnic a chvilku nám trvalo než jsme se přes šílené objížďky dostali až do Malé Skály a na tábořiště. Když jsme se najedli a omrkli tábořiště, pustili jsme se do metodiky. Bóža nám ukázal, jak se správně na písku zakládá vlastní jištění, čemu můžeme věřit a čemu už radši ne a posléze jsme si dali dvě šestky (Západní a Východní cestu), abychom si skálu pořádně vyzkoušeli. To už dorazil i Speed a mohlo vše začít naplno. Já jsem utvořil lanovou dvojici se Speedem, Marek s Denisem a Bóža jistil Toma. Tak jsem si i vyzkoušel tahání cest na písku na prvním, ovšem v nějaké pětce (Severní cesta) to není žádný výkon. Potom jsme nechali kluky, ať si lezou vlastní cesty a Speed se mnou šel lovit nějaké těžší kousky. První dvě vyhlídlé cesty byly bohužel zaplněny lezci, tak se Speed pustil do spáry Šavle za VII. Já to za ním horko těžko přelezl a začal jsem podezřívat pískové spáry z toho, že mi o nich klasifikace obtížnosti až tolik neřekne. Následně si Speed osahal na TR Rovnou za nosem za VIIIc a na závěr přišla první délka Sokolí stěny za VIIb. Tu jsem si náramně užil, takovéto kolmé až rajbasovité lezení po žílovitých římsičkách, to je moje. Pak Speed s rodinou odjel do penzionu v Jílovém, přecejen malé děti vyžadují jiný komfort, než horolezci na stany zvyklí. Jak jsem došel ke zbytku naší výpravy, Tom si vytáhl na prvním krásnou Jičínskou VII, a měl už očividně dost :-)

Marek s Denisem chtěli stihnout včas mši o Bílé sobotě, tak nás opustili a my tři zbylí jsme si uvařili a brzy zalehli plni očekávání zítřka, Marek s Denisem dorazili až někdy k půlnoci. Plán na neděli byl jasný. Speed dorazí okolo desáté hodiny, my se zatím rozlezeme na Babě (malý skalní útvar kousek dál od hlavních skal), po pár hodinách lezení si dáme oběd a dorazíme se ve velkých stěnách. Začali jsme hezky zlehka Severním traverzem, potom si Marek s Denisem vyzkoušeli sokolíky v Původní cestě za VI s horním jištěním a Tom nalezl do varianty Severního traverzu se jménem Severní spára (prý taky za VI). Provázal krásné hodiny, založil do začátku spáry smyčku a už se škrábal nahoru. Spára byla celá od mechu, tak mu to začalo klouzat, a když ještě navíc zmíněná smyčka vypadla, Tom opatrně z cesty vycouval. Já si chtěl vylézt jinou Variantu Severního traverzu (další šestka), ale kluci mě navezli do té samé spáry. A že prý si nemám dávat smycu, zbytečně bych se vysiloval a hodiny budou stačit, když vypadnu. Tak jsem do toho nalezl, podíval se na hodiny, jestli se jim fakt dá věřit a pustil se do spáry. Po chvilce koketování jsem založil levou ruku hluboko do škvíry, nastoupal nohama a zjistil, že nikde nevidím nic na pravou ruku ve výlezu přes břicho do závěrečného položení. A už mi začaly kouzat nohy i ruka, tak jsem řekl Tomovi, že mu do toho skočím, tak ať drží. Ale Bóža s Tomem ať nepadám, že mám lano mezi nohama a byla by z toho pěkná tlama na záda. Toho jsem si byl vědom, tak jsem odskočil a dával si majzla, ať jde noha přes lano. Odskok ukázkový, hodiny taky krásně vydržely, jenom jsem si pošramotil ruku. Tož mi to Bóža ovázal a když jsem se chtěl jít mrknout, co dalšího se dá ve stěně vylézt, málem jsem sebou pleskl o zem, jak mi projela bolest kotníkem. Ou, to není dobré, mám po lezení. Tak jsem to zkonzultoval s kamarády a začal ho rozcházet. Kolemjdoucí účastníci jakési akce „Zlomené játro 2011“ mi poskytli druhou první pomoc (výborná slivovička to byla), Marek si vylezl mnou plánovanou a opuštěnou variantu Severního traverzu, prý byla moc pěkná a tak jsem šel za ním mrknout se, jak si Speed s onou Severní spárou poradí na horáčka.

Poprvé to přelezl bravurně po chytu, o kterém jsem při svém pokusu neměl ani tušení, ale to mu nebylo dost, tak si to vylezl ještě jednou pro fotografa. To už jsme toho ale měli dost, nechali Bóžu na pospas Speedovým choutkám a šli se najíst. To už bylo vidět, že s kotníkem už tyto Velikonoce nepolezu, tak jsem se aspoň šel dívat, jak budou kluci blbnout ve Variantě Fotogenické (VII), Klikaté spáře (VI) a dalších vyhlášených cestách. Lezba byla krásná a počasí nám rovněž přálo, tak to byl zážitek. V pozdním odpoledni jsem s Tomem vyrazil do nemocnice, abych se dozvěděl, co s tím kotníkem vlastně mám, ať přijedu domů s jistotou. Jak se ukázalo na RTG, zlomený díkybohu nebyl, prý akorát vymknutý. Takže pohoda, ale bude to chtít chvilku odpočinku. Večer jsme zakotvili v super hospodě U Boučků, kde teda díky Velikonocům bylo narváno a měli akorát poslední dvě kolena, Tom si dal ještě knedlíky, piva ale naštěstí měli dost. Tom jako řidič zmohl tupláka malé kofoly a šlo se na kutě.

V pondělí dopoledne bylo pěkně zakaboněno, místy poprchávalo, dle radaru to ale mělo být až někdy do poledne OK. Tak jsme Speeda ujistili, ať dojede a šli jsme na poslední kousky na skály. Do poledne jsme stihli akorát krásnou Břízkovou (VII), Speed ještě ze včera zbylou Klikatou spáru a už začínal slíbený polední déšť. Nejdřív jsme se chtěli ještě jít mrknout na Karamoru, na cestičce pod hřebenem se ale rozhodlo, že už prší moc a tak to zapíchnem. Rozloučení se skálami a krátký pochod (případně krátký pajd) k autům proběhlo v rychlosti a už jsme vyrazili směr domov. Smutný ústup od skal nám ještě u Kolína zpříjemnila rekonstruovaná úzkokolejka Kolínská řepařská drážka, kterou jsme nemohli jako správná Lokálka opomenout, když už jsme jeli náhodou kolem. Nadšení místních bylo krásné, stejně tak jejich parní mašinka. Ale už dost keců, zpátky do Brna a ahoj na další akci!

Šimon