Někdy během léta přišel Viktor s nápadem podívat se na jeden velmi zajímavý trek - Kapa Kapa Trail. Nicméně při ladění termínu se ukázalo, že v čase, kdy máme oba volno, už na místě začíná období dešťů a to naše plány změnilo. Jako další variantu jsme zvolili odpočinkový výlet do Barmy (Myanmar) s tím, že se stejně letí přes thajský Bangkok, tak by jsme se mohli cestou zpátky mrknout na vyhlášenou lezeckou lokalitu na jihu Thajska - Krabi, konkrétně pláž Ton Sai.

Ke konci listopadu jsme tedy sedli v Praze na letadlo a to nás přes Moskvu dopravilo do Bangkoku. Tam jsme haluzově sehnali letenky na letadlo do Yangonu, které odlétalo asi za hodinu. Stále platí, že letiště v Yangonu je jediný možný přístupový bod do Myanmaru. Po přistání nás poprvé uhodilo vedro když jsme přecházeli z mezinárodní části letiště do vnitrostátní, odkud jsme pokračovali během chvíle na sever do města Mandalay. Díky shodě náhod se nám podařilo za jeden den dostat z Bangkoku až na místo, kde mělo začít podle plánu naše poznávání Myanmaru. Po menším bloudění městem, které má asi milion obyvatel, jsme našli použitelný hotel, a ještě navečer se vydali na malou obhlídku města a samozřejmě večeři v nějaké místní hospůdce.

Druhý den jsme prozřetelně půjčili asi za dolar na den kola a postupně se přesouvali mezi památkami v blízkém okolí. Nejprve objet centrální čtvercový prostor s bývalým královským palácem a pokochat se jeho vodním kanálem a vstupními branami, a pak uz jsme zamířili k nedalekému chrámu. Musím říct, že průvodce od Lonely Planet byl neocenitelný pomocník po celou dobu, bez něj by jsme toho asi viděli mnohem méně a bloudili o to více. V chrámu jsme potkali nějaké místní turisty a dostali doporučení, kam se vypravit dál. Místo bylo asi 10km za městem, ale na kole to bylo příjemné. Cesty jsou po rovince a aspoň nebylo takové horko. Dojeli jsme ke kopci na jehož úpatí byla zdobená brána a za ní začínaly schody, které se vinuly po celém kopci. Když jsme se po nich vydali (bez bot, tak jako ve všech chrámech), postupně jsme objevovali větší, či menší svatyně ve kterých nikdy nechyběl jeden nebo raději více Budhů. Cestou zpátky jsme se ještě stavili v klášterním komplexu, kde měli pramen vody, která prý zvyšuje IQ. No tak jsme si samozřejmě nabrali všechny volné PETky a pořádně se napili. Uvidíme co to udělá. Po lehkém obědě jsme si to už zamířili na poslední dnešní památku - Ubein's bridge, což je podle průvodce nejdelší teakový most na světě. Většina turistů se po něm projde, najde si nejlepší místo na focení západu slunce a ti bohatší si najmou loďku a prohlídnou si most a západ z jezera. Cesta zpátky na kolech po tmě v typickém asijském provozu byla taky zážitek sám pro sebe.

Další den nás už čekal přesun do další lokality kolem městečka Bagan. Ta je zajímavá tím, že během let tu různí králové, šlechtici a bohatí postavili na 5000 chrámů. Do dnešní doby se jich díky zemětřesení a povodním dochovalo něco přes 2200. Na prohlídku jsou v zásadě dvě možnosti. Buď opět kolo, nebo si najmout drožku i s kočím. To má tu výhodu, že místní ví, kudy se ke chrámům dostat a hlavně, které jsou něčím zajímavé a na které z nich se dá vylézt. Zespodu toho totiž moc neuvidíte, mnohem lepší je rozhled z výšky. Po shlédnutí asi 20 chrámů se přesouváme na vyhlášené místo na pozorování a focení západu slunce, kde poprvé vidíme také nějaké jiné turisty. S tmou se potom vracíme na ubytování s tím, že největší problém je se domluvit s klukem, co řídí bryčku. Celý den (asi s vidinou výdělku) žvýká jeden betelový balíček za druhým a jeho angličtina se úměrně tomu zhoršuje. Nakonec nás ale vyklopí tam kde potřebujeme a po skvělých nudlích se zeleninou jdeme spát.

Další lokalita, kterou jsme si vyhlédli se rozkládá kolem městečka Kalaw. To je mezi turisty známé několikadenními treky k blízkému jezeru Inle. My však máme jiné plány. Snažíme se najít někoho, kdo by nám poskytl informace případně průvodce pro cestu do džungle, někam mimo civilizaci, kde nejsou ani turisté ani místňáci. Nejprve to vypadá, že to bude zásadní problém, nakonec však najdeme malého mužíčka jménem Sanny, který prohlašuje, že nás vezme, kam budeme chtít. Nakonec se domluvíme na 5-ti denní výpravě do džungle směrem na východ, kde je nejméně civilizace. Další den opravdu vyrážíme a postupně potkáváme stále méně místních, o turistech vůbec nemluvě. První den ještě jdeme osídlenou krajinou, ale na spaní se už dostáváme mezi bambusové houštiny. Spíme v loveckých chatkách opět z bambusu jako skoro všechno tady. Ráno nás budí zvuky džungle a vydáváme se dále do nitra pralesa. Po nějaké době narazíme na hradbu lesa a potok, který se ukáže jako jediná použitelná cesta pro další postup. Začíná brodění čistou a teplou vodou, které si náležitě užíváme. Na závěr dne dorazíme na malý palouk, kde rodina uprostřed lesa pěstuje rostliny, z kterých suší žluté kořeny. Prý se to jmenuje jumen, podle žluté barvy to odhaduji na kurkumu nebo něco podobného. Nakonec, po menší debatě jestli si budeme stavět vlastní chatrč, vystěhujeme rodinu pod širák a máme kde spát. Další den hlava rodiny svolí a provede nás po okolí cestou necestou. Potkáme sloní stezky se spoustou stop jak po slonech, tak po buvolech a jiných zvířatech, jen těch živých je naprosté minimum. Cestou zpátky nás ale naprosto nadchne brodění menší říčky, která se po určitou dobu opět stane jedinou použitelnou cestou pralesem. Máme štěstí i na otravný hmyz a jinou havěť. Dvě pijavice jsou spíš, abychom viděli jaké tady vlastně jsou.

Po návratu do civilizace Kalawu se trochu zkulturníme a vyrážíme pickupem k vlastnímu jezeru Inle, kde hodláme strávit taky nějaký den. Nejprve jsme sem teda chtěli jet vlakem, ale to nám nevyšlo, protože vlak ten den prostě nepřijel. Holt měl nějakých 10 hodin zpoždění. Bloumáme chvíli uličkami abychom našli rozumné ubytování, když nás osloví mladík, po pár minutách nám doporučí ubytování a ukáže se, že je jeden z lidí, co na lodi vozí turisty po jezeře. Doprovodí nás na ubytování, vypadá dobře, tak máme o starost míň a domlouváme se na další den na ráno ohledně prohlídky jezera. Na zbytek dne máme volno, tak půjčujeme oblíbená kola, tentokrát dokonce s přehazovačkou a vydáváme se na obhlídku břehů jezera. Podle průvodce je nedaleko jediná vinice v Myanmaru, založená v roce 2004 nějakým Němcem. To si rozhodně nenecháme ujít, navíc když by tam měla být i degustace. Vinice najdeme a přidáme se k páru z Austrálie. Po prohlídce technologie je už slíbená ochutnávka. Voní moc pěkně, ale barva je bledá a chuť na to kolik tam mají slunce docela nevýrazná. No asi bude třeba ještě pár let počkat. Sedáme na kola, užíváme si malý sjezdík od vinic k jezeru a jedeme ještě kousek, kde by měla být vesnice na jezeře. Po několika marných odbočkách opravdu najdeme most, který vede někam na jezero a na jeho konci jsou vidět střechy domků. Když po něm chvíli jedeme, dostaneme se mezi ně a most končí zastřešeným molem, na které postupně dochází děcka ze školy. My zamáváme na slečnu na lodičce a ta pro nás přijede a převeze nás do blízké hospůdky. Dáme si něco dobrého - k nudlím tentokrát i pečenou rybu - a pozorujeme ruch v okolí. Pro školáky postupně přijíždí rodiče na loďkách a rozváží je domů. Jiné loďky řízené většinou dětmi přijíždí pro vodu, která potrubím vede v mostu a kohoutek je kousek od jeho konce. Nakonec se rozhodneme nečekat až na západ slunce a vyrážíme nejprve na loďce zpátky k mostku a pak na kolech k ubytování.

Další den nás po snídani vyzvedne mladík s lodí, nasedneme a začne projížďka po jezeře. Při rychlé jízdě je snad poprvé v Myanmaru docela chladno, ale to časem přejde. Nejprve jedeme přes celé jezero na místní trhy. Kromě několika stánků se suvenýry je zde vše, co jezero a okolní políčka daly a k tomu obchodníci prodávající potřeby pro vesničany. Parkoviště lodí před trhem je úchvatné, tolik lodí pohromadě jsem snad ještě neviděl. Následuje klasická trasa po zajímavostech jezera. Nejprve tkalcovská dílna, kde se pro tkaní látky používají vlákna z leknínu. Dále domek, kde několik žen balí do betelového listí něco mezi cigaretou a doutníkem. Následuje výroba papíru opět z listů leknínů. Z papíru se pak rovnou vyrábějí především suvenýry - knížky, volné listy a slunečníky. Na cestě zpátky jednak vidíme parádní ukázky místní speciality - pádlování pomocí nohy a nakonec ještě plovoucí zahrady. Trsy hlíny plovoucí po řece do jezera místní sbírají, shluknou k sobě, ukotví bambusovýma tyčkama ke dnu jezera a pak na nich pěstují vše, co si lze představit - papriky, rajčata, cukety, okurky a kdo ví co ještě. Na závěr ještě ukecáme mladíka, aby nás za malý příplatek dovezl k místním horkým pramenům, doufáme, že se skvěle vyrachtáme a okoupeme. Na místě se ukáže, proč jsou prameny zadarmo. Jeden zděný bazének je pro muže, nedaleko je blátěný rybník pro ženy a děti. Hlavní ale je, že voda v pánském bazénku má odhadem přes 45, možná 50 stupňů a dá se do ní ponořit tak na chvíli dlaň ruky. Nakonec si trochu zvykneme a aspoň trochu se přece jen umejeme. Příště musíme chtít teplé prameny, ne horké.

Následuje dlouhá a únavná cesta busem do Yangonu, pochod kolem dokola letiště (nevěřte googlím mapám), abychom stihli naše letadlo a dostali se zpátky do Bangkoku.

V Bangkoku dostaneme super cenu na letenku do Krabi, podle všeho je to last-minute sleva, tak aspoň něco ušetříme. K večeru už přilétáme do Krabi, odtud busem do Ao-Nangu a lodí na pláž Ton Sai, která nám byla doporučena jako lezecký ráj. Po chvíli chození v dešti nacházíme doporučené ubytování, zdraví nás česky, tak jsme tu asi dobře. Po ochutnávce místní kuchyně jdeme nabrat síly na zítřek. Ráno vypadneme z bungalovu a vydáme se k pláži, kde má být obchod s lezeckým vybavením a půjčovnou. Kvůli všemu předešlému cestování po Myanmaru jsme nechtěli tahat všechen matroš a tak máme svoje jen lezečky. Zbytek ale za celkem rozumné peníze (cca 600Kč kompletní vybavení pro dva) půjčujeme dokonce včetně průvodce a vydáváme se na obhlídku skal. Pro začátek chceme něco lehčího ať si zvykneme na materiál a otestujeme vybavení. Vypadá sice dobře, ale oba se shodneme, že vlastní sedák je vlastní sedák o odsedce nemluvě. Cesty ve většině sektorů začínají na 5 a používá se francouzká stupnice. Po jedné, dvou pětkách přecházíme na 6a- a 6a, později přidáme 6a+ a pak i nějaké 6b. Během několika dnů, co nám zbývají se snažíme hlavně projít a prozkoumat vetší část zdejších sektorů, je jich tu odhadem 30, možná 40 a v každém je 15-30 cest. Obtížnost se pohybuje od jedné, dvou pětek přes několik 6a,6b a končí u lehčích sektorů na 6c - 7a,b. Pak jsou tu oblasti jako přímo na pláži u Ton Sai, kde najde člověk 8ky, 9ky, myslím, že i 10a jsem v průvodci zalídl. No ale to až potrénujeme a přijedeme příště, aspoň bude co lozit, o to se tady člověk bát nemusí. Celkem nám vychází i počasí, není až takové horko, i když na slunci se lozit rozhodně nedá, ale ve stínu to jde, v průvodci jsou vhodné doby (dopoledne, odpoledne) vyznačeny, stejně jako potřebný příliv a odliv aby se ke skále dalo dostat. Jeden den si dáváme pauzu od lezení a půjčujeme mořský kajak s tím, že se pojedeme podívat na jeden trochu vzdálenější ostrov a uvidíme kam nakonec dojedem. Je hezky, moře klidné, tak jediná starost je, nespálit se od sluníčka. Cestou zastavujeme u malých bobků skal, vylézajících z moře a koupeme se, šnorchlujeme a fotíme. Pak se přesuneme na krásnou pískovou pláž, kam z nedalekých letovisek vozí bohaté turisty lodě. Po menší pauze na odlehlejším místě pláže konečně přes šíji mezi dvěma ostrovy, kde se při odlivu dá projít pěšky, dorážíme k našemu cíli, ostrovu který se podle výrazné skály jmenuje Chicken. I když už jsme celkem unaveni, nakonec se rozhodneme ještě ostrov objet, a pak se teprve vydat na zpáteční cestu. Když dokončujeme trasu kolem ostrova, začíná se poměrně rychle zatahovat a v dálce vidíme provazce deště. Za malou chvíli už bohužel nejsou v dálce ale všude kolem nás. Leje za chvíli jako z konve a začíná slušně foukat, což znamená především vyšší a vyšší vlny. No a samozřejmě jako na potvoru plujeme proti proudu, proti větru, proti vlnám. Když člověk na chvíli zastaví, aby si odpočinul, tak úplně cítí jak se od svého cíle vzdaluje, ale i když pádluje tak nemá moc jistotu, že se k němu přibližuje. Nakonec se déšť trochu roztrhá, a tak aspoň zase vidíme, kam plujeme. Po dalším boji se nakonec dostáváme na Ton Sai a večer u mapy dáváme dohromady výsledek výletu: 8.5 hodiny a přes 20km. Když jsme to řekli před místníma, tak se na nás dívali jak na blázny. Viktor prý teď nějakou dobu o kajaky nestojí.

Další den jsme pro změnu půjčili kajak, ale jen na cestu do Ao-Nangu, kde bylo nutno vyměnit nějaké dolárky. Další den jsme totiž měli v plánu se přidat k větší skupince a společně zkusit zdejší specialitu - WDS neboli Water Deep Solo, lezení bez jištění nad vodou se skákáním do vody. Nejprve zamíří obě lodě se sedmi lezci na každé z nich k první lokalitě. Zde je to přece jen více o lezení, i když až doleze člověk na konec, tak stejně nemá na výběr a skáče dolů do vody. Za chvíli si na to zvykneme, ukáže se, že ani mokré lezečky nejsou zásadní problém a blbneme na skále jako malé děti. Po nějaké době následuje přesun na blízkou schovanou malou pláž, kde dostaneme oběd a po něm zkoušíme bouldrovat, šnorchlovat v zátoce nebo pro velký úspěch opět mořský kajak. Pak zvedneme kotvu a dojedeme kousek k druhé dnešní lokalitě. Zde je to míň o lezení a více o tom dostat se dost vysoko, pak přemoct strach a skočit nějak efektně dolů a ideálně ještě i vyplavat na hladinu. Po zhruba hodině na každé lokalitě je tělo značně dobité od dopadů do vody a tak ani tady nevydržíme příliš dlouho a odpoledne už lodě míří zpátky na Ton Sai. Každopádně to však stálo za to, někdy příště repete. Následuje ještě nějaké to lezení a na závěr, kdy z party, která se postupně dala dohromady, odjíždí větší část někam dál případně domů, se společně zúčastníme párty v jednom z barů. Nechybí živá hudba, ohňová show no a taky míchané koktejly a pro někoho i pokouřeníčko. Nejprve se objevuje myšlenka, že si zítra před odjezdem ještě na chvíli půjdeme zalozit, ale nakonec se ráno tak akorát slušně vyspíme, sbalíme a přesuneme do Ao-Nangu. Tady se nám podaří odchytit pickup, který nás hodí do Krabi do města, kde ještě chceme omrknout nějaké plastové krabičky. No a poslední taxík na letiště už je tak akorát, abychom stihli letadlo. V Bangkoku máme večer volný, tak klasicky nejprve najít slušné ubytování a pak, že vyrazíme do města užít poslední noc a utratit poslední místní prachy. Hotel nám nakonec doporučí naháněč místního krejčího, ubytování je celkem levné a pěkné, tak proč ne. Nakonec si u krejčího necháme vzít míry a dohodneme se, že pro každého ušije jednu košili z materiálu, který si na místě vybereme. Za 2 hodinky to prý budeme mít na recepci. Po procházce městem, další skvělé večeři (italská pizzerie s pekárnou, kterou vlastní Francouz, takže v ní nechybí čerstvé bagety) si ještě dopřejeme masáž nohou a na úplný závěr si necháme henou namalovat každý něco na památku. Brzo ráno vypadnout z hotelu, sedneme na rychlovlak, který nás z centra doveze za asi 15 minut na letiště, a pak už opět přes Moskvu, kde je počasí jak v Rusku a chytneme tam pár hodin zpoždění, do Prahy a nakonec i šťastně do Brna.