Původní název naší plánované oddílové akce se vztahoval na splutí horní Vltavy v časném březnovém termínu. Jenže ne vždy, co si člověk naplánuje, musí zákonitě vyjít. Po neustálém odkládání zaviněném špatným počasím vznikl termín až 11. května. Jenže to už je docela dost pozdě na splutí horní Vltavy a kór mezi krami. Zájemců je sice dost, ale skloubit termín tak, aby vyhovoval všem, je nadlidský výkon. Taky ne každý je ochoten jet v lodi s kýmkoliv, někdo dokonce vyžaduje speciálního háčka a ne jakýhokoliv a k tomu ještě přiděleného! Co kdyby nebyl ten pravý a zadáka neposlouchal…., že?
V úterý před posledním dubnovým víkendem volám Petemu, mému dlouholetému oblíbenému parťákovi do lodi, co by říkal na přelom dubna a května. Jenže na splutí horní Vltavy dostávám negativní odpověď. Ve středu se mi ozývá Honza Hrbáček, že by na vodu jel se starší dcerkou a psem. Tož to přivítám. Zároveň se dozvídám, že Pete jede!! a to s celou rodinou (včetně psa Betyny). Je to pro mě zvláštní překvapení, ale přesto docela milé! Bude nás hodně…. Takže rychle zařídit lodě. Jenže bohužel jsou jen Pálavy, Baraky jedou na Salzu…. Ve čtvrtek večer máme zapůjčeno vše co potřebujeme: lodě, pádla, vesty a dokonce i 3 neopreny. V sobotu k večeru vyrážíme. Honza bere svého šestimístného Volkswagena, kam nacpeme nejen sebe (včetně československého vlčáka), ale i 3 lodě s příslušenstvím a nějaké to teplejší oblečení a jídlo.
Po desáté večer přijíždíme na veřejné tábořiště Zahrádky pod Borovou Ladou. Pete je s rodinkou už tady a je připraven do hajan. Místo vybral dokonalý, jsme kousek od hučící řeky a na odlehlém místě. No na odlehlém, na tábořišti skoro nikdo není… V neděli ráno po snídani okolo 9 hodiny vyrážíme směr Borová Lada. Je to trochu do neznáma, protože nikdo neví co nás čeká, je to asi tím, že nikdo z účastníků horní Vltavu neabsolvoval. Žádné informace jsme nesehnali, horní Vltavu z našich známých i třeba vodáků nejel. Místo, odkud jsme vyráželi, nebudu raději popisovat. Při splouvání jsme ale několikrát přenášeli…. Šumavská krajina, zalitá sluncem, byla kouzelná, ale největší zážitek jsem měl z Hakiny. Bylo na ní vidět, že je ve svém živlu. Když nemohla běžet po břehu řeky, vlezla do vody a plavala. A někdy hóóódně dlouho… Neskutečné!!! Během dne nás čeká umělý tříkilometrový kanál, sloužící k pohonu malé vodní elektrárny. I nízké mostky s třiceticentimetrovou mezerou jsme zvládli…. Do Lenory přijíždíme okolo šesté. Jirka Dvořáček, jako můj háček, dnešní trasu zvládl – i když mi třikrát vypadl z lodě. A to nic nepil!! Možná jenom vodu – vltavskou… Večer v kempíku opékáme - buřtíky a slavíme, že jsme dnešní vodu přežili. V pondělí ráno přejíždíme na Čeňkovu pilu. V plánu je splutí horní Otavy až do Sušice. Trochu starostí mi dělá ucházející ventil ve dně lodi, ale nakonec i spešl izolačku jsem sehnal – samozřejmě od brněnského vodáckého oddílu Racek! Díky! Zachránili jste mi určitě i život! Vody má Otava dost, všiml jsem si dokonce, že severní strana šumavského hřebene má ještě souvislou sněhovou pokrývku. V této příjemné jarní teplotě však úspěšně taje a vydatně tak přispívá k vyšší hladině místních toků. Od Čeňkovy pily je to pěkný cvrkot. Po 500 m poprvé vyléváme, pak jsme zažili co to znamená mít v lodi vodu po horní bort a nebýt schopen kormidlovat. No a pak ještě třikrát…. Marek a Irča Novotní zažívají to stejné – vzájemně na sebe při vylévání lodí čekáme a sdělujeme si zážitky. No podstatné bylo, že jsme se za celou cestu nepřevrátili do parádně studené vody – i když bylo několikrát hóóódně namále. V Sušici jsme za necelé 4 hodiny a dozvídáme se, že Honza musel vysadit Terezku i Hakinu, protože ji byla ve vodou zalité lodi zima a pes se snažil z lodi do řeky vyskakovat. A v té rozbouřené vodě by se určitě utopila. No bylo to dnes opět moc zajímavé. Večer zase opékáme buřty, tentokrát velice kvalitní a české - 78% objemu masa!! No opět jsme si pošmákli. Během večera se domlouváme, že následující den zkusíme na Barace Vydru. Já pojedu s Petem a pak jak sjedeme Honza s Markem. Holky si udělají pěší výlet po okolí. V úterý ráno při odjezdu do Modravy se dozvídám, že s námi pojede v lodi ještě Peteho syn Ondra. No Baraka je dost velká, takže proč ne. Do Modravy, zalité sluncem, nás veze Peteho autem Marek. Nejenže přebírá funkci řidiče, ale zároveň i funkci fotografa. Na parkovišti napumpujeme loď, převlékneme se do neoprénů a od hromady sněhu vyrážíme. Hned na začátku mě přečísne několik větví a ocákne nějaká vlnka. Jedu totiž na háčku, protože Pete si chce pohlídat kvalitu kormidlování, když má na palubě synátora. Jenže po chvilce je všechno jinak! Po 200 m Ondra křičí bolestí, neboť mu ve studené vodě v lodi mrznou chodidla. Nemá totiž neoprénový botičky a voda je opravdu hodně mrazivá. Sem tam nás totiž zaleje nějaká vlna a než stačí vytéct vylévacím otvorem ven, Ondra pěkně prokřehne. Takže zastavujeme u břehu a posíláme Ondru stopem na Antýgl. Ale dnes je náš šťastný den. Za dalších 200 m potkáváme fotografujícího Marka a sdělujeme mu, aby na Ondru počkal a vzal ho. Na Rechli zastavujeme a vyměňujeme se v lodi. Já jdu dozadu a Pete dopředu.
No užíváme si to, Vydra je taktéž úžasná řeka. Těsně před Antýglem potkáváme Peteho ženu. S vytřeštěnýma očima na nás hledí a ptá se na chybějícího Ondru. V okamžiku, kdy se otočím a ukazuji na silnici Pete převrací loď. No to by nebyl on, pořád samá šprťouchlata…. Když přijedeme na Antýgl, tak nás očekává Marek. Honza nechce jet, takže jedeme z Modravy spolu. Na Rechli se opět prostřídáme a pěkně si užíváme. Po příjezdu na Antýgl vše pobalíme, trochu něco pojíme a vyrážíme k domovu. Byl to opět mimořádně vydařený víkend.
Bóža