V roce 2011 na podzim jsem jel poprvé Vavřinecký potok. Parťáka mi dělal můj životní vodáckej kámoš Pete a byl to velký zážitek.

Jezdí se to vždy v sobotu a neděli začátkem října, kdy se vypouští rybník Vavřinec. Jenže to už je dost zima, takže ideální je neoprén i s botičkami, protože je dost velký předpoklad, že se loď převrátí. Jenže letos mi to nevychází. Mám v sobotu ještě jednu akci a z té se bohužel nemohu vyvléknout. Přemlouvám na neděli parťáka, ale je to marný. Chci jet ještě s Andrejem a Martinou, ale ani jim se neděle taky moc nehodí. Takže to nakonec vzdávám a přesouvám na následující rok. O to víc jsem pak zvědavý na Andrejovo vyprávění. No bylo to prý hodně náročný. Nakonec jel ještě s třemi vodačkami, které na to budou vzpomínat určitě zbytek života. K Toušické kaskádě to zvládali ještě celkem s nadhledem, ale pak nastala ta pravá divočina. Poprvé splutí bylo bez úhony, jenže ve druhé jízdě s Martinou nastal „Velký cvak“ s bolestivě naraženými – možná až naštípnutými žebrami, které bolely několik měsíců a znemožnily jakýkoliv sportovní výkon včetně lezení na umělé stěně. Nakonec i loď se podařilo chytit, takže žádné materiálové škody nenastaly. No a jak to vypadalo v reálu můžete shlédnou na následujícím videu:

                                                                                        Bóža

P.S. A kdo se chce ještě trochu víc zasmát, zkuste navštívit následující stránky: