Tak jako každý rok máme naplánovány na Velikonoce Suché skály u Turnova. Je to naše tradiční oddílová akce, kdy je ale hodně nejisté počasí, takové to aprílové a již několikrát se nám stalo, že ráno jsme se probudili do zasněžené krajiny. Letos jsme udělali takový trochu zvláštní plán. Když bude hezky, chceme být každý den na písku někde jinde. Takže po Suškách chceme vyrazit na Kobylu do Příhraz a v pondělí do Skaláku na Kápla a na Taktovku. No uvidíme jak nám aprílové počasí pozmění plány…
Vyrážíme s Marou Novotným, jeho ženou Irenou a Bárou Siblíkovou v sobotu ráno autem z Vranova. Počasí vypadá celkem nadějně, zima až tak velká není, takže sněhová nadílka zatím nepřipadá v úvahu. Po cestě se zastavujeme v Rovensku pod Troskami pro Ade, která s námi jede taky. Na Suškách jsme před 11,00 hod. a ostatní zatím nikde. Po menším bloudění přijíždí další členové oddílu Libor Helán s Jirkou Havlem a Karel Hanák (můj dlouholetý kamarád) z Prahy. Bereme lezecký materiál a hned vyrážíme. Mara se domlouvá s Barčou na Severní cestu na Hlavní věž a pak přichází za námi. Speed, který je zde už od pátku s rodinkou, jde s Andrejem Lúčem na Klikatou spáru, Fotogenickou, Břízkovou a pak i s Marou na spodní část Sokolí stěny. My ostatní na seznámení a rozlezení dáváme dvě zajímavé šestky v sedýlku (Západní cestu na Hlavní věž a Východní cestu na Střední věž), které zvládne v pohodě každý. Nějak moc tady vyfukuje, takže nakonec mizíme na jih ke Kazatelně, kde jsme s Karlem vylezli dvě cesty. Libor s Jirkou raději míří na Klikatou spáru, Břízkovou a Koutovou cestu na Sokolí věž.
Okolo 17 h. odchází Ade, pro kterou přijel otec, aby mohla na Velikonoce upéct beránka a mazanec. Večer přejíždíme do Rovenska, kde jsme u Ade ubytováni na chalupě. Než uvaříme, pojíme a zplánujeme následující den, je pozdní večer. Okolo 22,00 h. přiváží Mara Baarbra, který dorazil do Turnova z Brna vlakem. V neděli vyrážíme do Příhraz na pověstnou Kobylu. Chvíli nám trvalo než jsme ji našli, i když Karel tvrdil, že cestu k ní dobře zná. Stejně po příchodu bylo obsazeno. Kobyla je velice populární a většina lezců míří právě sem. Speed s Marou a Libor s Jirkou se do ní pustili taky. Zbytek nás proto odchází na údolku na Františka a pak se vracíme. V době čekání vylezu s Ade a Bárou údolku na Hříbě a pak se s Baarbrem a holkama vydáváme na Kobylu. Traverz nám zajistil Karel, takže nikdo neulítne do pendlu okolo hrany. U prvního kruhu dobírám Ade, pak odlezu a ona dobere Báru. Je to parádní cesta, pořádně do kopce, ale za dobré chyty. Nahoře pěkný rajbas a jsme vysmátí. Holky to zvládli taky na pohodu a životní zážitek je na světě! Výstup byl úžasný, žádné velké teplo na závěr pozdního odpoledne a začínáme balit. Pod Kobylou oslovuji nějakého lezce a nakonec se z něho vyklubal bývalý československý reprezentant Petr Čermák – Bobuláč. Vzpomínáme na mladá léta a taky na reproše Honzu Šimona, kterého jsme oba znali.
Do Rovenska na chalupu přijíždíme dost pozdě, až okolo půl osmé. Rychle něco nachystat na jídlo a pak vyrážíme do zdejší osvěžovny. Hospoda je zahulená, že sotva dýchám… Zplánujeme následující den, moc dlouho nepobydem a hurá na kutě. Spali jsme jak mimina, tak už jsme se dlouho nevyspali. Inu chalupa bez patogenních zón je vysloveně poklad! Ráno na velikonoční pondělí připomeneme děvčatům starodávné tradice a lehce je „vyšíbáme.“ Ale nějak nejsou připravená, možná jsou i překvapená??, žádná výslužka není nachystána… Mara se ještě domlouvá se Speedem na průzkumu Prachovských skal, já s Ade, Karlem, Liborem, Jirkou a sourozenci Siblíkovými máme jasno – Kápl a Taktovka. Na parkoviště u Skaláku popojedeme autem a ten kousek dojdeme. Nakonec jsme se všichni rozhodli, že pro seznámení dáme nejdelší cestu ve Skaláku, údolku na Podmokelskou věž. No je to hodně olezené… Na vrcholu se kocháme a najednou vidíme Libora s Jirkou na Káplovi. No ti jsou tedy rychlí. Pak se rozhodujeme, že půjdeme za nimi. Přecházíme ke Káplovi a když dolezu ke druhému kruhu, začíná poprchávat. Naštěstí to rychle přejde a můžu dobrat Ade. Nakonec to zvládne i Karel a završíme úspěšně i třetí den. Po slanění pod věží opět potkávám Petra Čermáka a jeho kamoše. Jak je ten svět malej…
Je už dost hodin a tak zvažujeme co dál. Jestli ještě na Taktovku nebo ne. Nakonec jsme vzali v úvahu pokročilý čas a definitivně balíme, i když jako jediný z celé naší party výstup zvládl ještě před naším zvažováním Libor. Domluvený sraz máme s Marou v hospodě u železničního přejezdu v Sedmihorkách, kde se po našem příchodu ozývá telefonem se slovy: „Kde jste? Jsem u vás za minutu!“ No to to teda vyšlo… Nasedáme do auta a vracíme se do Rovenska. Něco málo jsme pojedli, pobalili věci a vracíme se k domovu. Na to, jaká byla v týdnu aprílová předpověď, jsme maximálně spokojeni. Tři dny lezení na písku byly velmi úspěšný a hlavně Ade je z výstupů maximálně nadšená, že se konečně i lezecky seznámila s okolím svého druhého domova.
Bóža