Po velkém úspěchu Filipa Ženatíka na dětských závodech „Perníková chaloupka“ v Brně, kde obsadil 2. místo, jsem se rozhodl, že ho vezmu na další lezecké závody. Jenže zatím je situace v termínových listinách na rok 2020 velice zmatená, neúplná a nepřehledná. Nakonec jsem se dozvěděl, že Jiří Babača z příborského horolezeckého oddílu pořádá v sobotu 11. ledna pro děti a mládež lezecké závody. Filipa včas přihlašuji a v sobotu ráno v 7,00 hod. vyrážíme autem z Brna. Základní školu v Příboře na Dukelské ulici bez problémů nacházíme. K našemu překvapení je ale umělá stěna v tělocvičně docela malá a dětí je údajně přihlášeno okolo stovky. Důvěřuji zkušeným organizátorům a těším se na Filipovy výkony. Všechny cesty pro jeho kategorii překvapivě zvládá a po součtu bodů je na tom stejně jako Daniel Galuška z TJ Baník Karviná. Později se dozvídám, že se už 2 roky zúčastňuje Českého poháru ve sportovním lezení a v roce 2019 obsadil 6. místo. Nakonec jim pořadatel vybírá na rozstřel o 1. místo náročnou cestu v převisu, kde Daniel vyleze o 2 chyty výš a stává se vítězem jejich kategorie. I přesto jsem s 2. místem nadmíru spokojen. Podstatné je, že Filip sbírá na závodech zkušenosti a absorbuje atmosféru lezeckých závodů.

Filip Ženatík, mladý člen našeho horolezeckého oddílu, je výjimečný talent. Jeho přirozený, ladný a elegantní pohyb po umělé stěně je stejně jednoduchý jako chůze člověka po zemi. Každému to však není úplně dáno, že … ? Je až s podivem, jak zvládá lezení po stěně. Vzhledem k jeho dětskému věku se samozřejmě rád houpá na laně a kolébá se na úvazku. Prostě chce normálně dělat věci, které k němu v tomto období bezstarostného dětství patří. Je prostě tak přirozeně genově naprogramovaný. Po určitých úvahách, zvažování a souhlasu rodičů jsem se rozhodl, že ho vezmu na závody dětí ve sportovním lezení. Vzhledem k tomu, že se dlouhá léta znám s vedoucím brněnského dětského horolezeckého klubu Rocky Monkeys Andrzejem Kurowskim, přihlašuji jej na předvánoční závody „Perníková chaloupka“. Chci aby nasál atmosféru závodů, poznal, co to obnáší lézt náročné cesty před zraky stovky očí a prostě zkusil odhalit to, co se v něm skrývá. Stanovené cesty bravurně zvládá, je až s podivem co předvádí. Na to, co má za těch pár týdnů kontrolovaných tréninků za sebou, je až udivující, že je po celkovém hodnocení ve své kategorii na 1. – 2. místě. Musí se tedy rozhodnout v superfinále. Vzhledem k nulovým zkušenostem a nečitelným zamaglajzovaným chytům nakonec končí na 2. místě. No abych se přiznal, není to na škodu. Sbírat zkušenosti se prostě musí pomalu…

Už podruhé jsem slíbil mému dlouholetému kamarádovi Petrovi, že za ním přijedu do Švýcarska a něco spolu zajímavého podnikneme. Žádné velké divočiny to ale nebudou, něco prostě lezecky pohodového a velkolepého. Nakonec jsme se shodli na schované a možná i trochu zapomenuté čtyřtisícovce Dent Blanche (v překladu „Bílý zub“) ve švýcarských Walliských Alpách. Vypadá impozantně a za údolím Val d´Herens vyčnívá do okolí tak jako majestátný Matterhorn nad Zermattem. Navíc je obklopena čtyřmi rozsáhlými ledovci a přístup k ní je údolím dost časově dlouhý.

Na letošní letní soustředění do Vysokých Tater na Brnčálovu chatu se přihlásilo tolik zájemců z horoškoly a oddílu, že bylo nutné ještě nějaké místo na jaře přiobjednat. Bohužel zbyly jen molitanové matrace ve velkém kumbálu. Všichni zde ubytovaní to však vzali s velkým nadhledem a humorem. Stejně tam moc času nikdo netrávil, vždyť ty večerní porady byly hodně dlouhé a do postelí se chodilo i kvůli báru dost pozdě… Někdo dokonce přišel párkrát až za ranního kuropění…